Zastavte čas!
Ani nevím, jak se to přihodilo, ale z období "Ježiš, dvojčata!" se stalo "Jé, dvojčata, to je super, že jsou dva, to si asi vyhrajou." Po všech těch soucitných pohledech a smutečních poznámkách přichází kousek závisti. Odměna. Alespoň malá náhražka za ty obhajoby na triko mých dětí a vlastně i sebe. "Ty jo, dvojčata, to je asi náročný, to tě lituju?!" "Ale néééééé...jde to..." S jazykem na chodníku a jedinou myšlenkou, že se mi to jednou vrátí.
Cítím takovou vnitřní hrdost, že jsem to dotáhla až sem. Na dětské hřiště, kdy si můžu na 5 minut sednout a vypít si malý šálek kávy. Zažívám teď totiž čím dál častěji světlé momenty, ve kterých kluci nepotřebují, abych jim asistovala u vyrábění báboviček či bagrování všeho možného. A to je moje chvíle. Zaslouženě rozjímám o životě a zahřívám se blahodárným účinkem černého moku, svatého nápoje nevyspalých matek.
Protože vím, že po porodu už nemám mozek ani hormony poskládané tak úplně normálně, nedivte se, co teď přijde. Jak tak rozjímám a dívám se na moje čím dál tím víc osamostatňující se děti, trochu mě bodá v hrudníku. Přemýšlím nad tím, jak je mi vlastně líto, že mě potřebují míň a míň. Možná vy, mámy přikyvujete a vy, nemámy si ťukáte na čelo. Taky jsem si ťukala. Když za mnou můj kamarád před pár lety přišel, že přemýšlí o třetím dítěti, když mu ty dvě odrostly do školního věku, ptala jsem se ho, jestli nezešílel. My rodiče prostě děláme nesmyslné věci. Neustále si stěžujeme, jak je to s našimi malými rarachy náročné a když přijde čas, kdy se můžeme konečně trochu nadechnout, koukáme po uřvaných miminech v kočárech a přijde nám to děsně roztomilé.
Víc než kdy jindy mi zní v hlavě, co občas slýchávám kolem sebe. Zastavte čas! Je to takové motto nás rodičů, když máme zrovna světlou chvilku a díváme se na naše hrající si děti nebo na jejich andělsky klidné výrazy, když zrovna usnou. Snaha o zachycení TOHO okamžiku, přejeme si jednoduše zastavit čas. Ale teď bych si to opravdu přála z celého srdce.
Přišlo období, kdy odchod k babičce neznamená srdceryvné scény, zoufale se mě nedrží za nohu při každém mém odchodu na záchod a nebrečí u dveří, když odcházím koupit rohlíky. A zároveň jsem pro ně ještě TA nejdůležitější osoba. Běží ke mně, když si rozbijí koleno, přes den se přijdou pomazlit, protože to prostě potřebují. Ta čistota a nezkaženost, spontánnost jejich emocí, které mě někdy dohání na pokraj šílenství.
Ten chaos a přece pořádek. Nikdy v životě jsem nebyla vyčerpanější a zároveň tolik dobita energií. Nikdy jsem emoce neprožívala tak silně jako teď (vyjma šestinedělí samozřejmě 😊) Nikdy jsem k sobě neměla tak blízko a vlastně tak málo si rozuměla. Někdy mám pocit, že z toho všeho zešílím a pak si sednu a poslouchám svoje myšlenky, které mi říkají, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Miluju každou vteřinu toho chaosu, který doma máme.
A tak mámy, jestli někdy cítíte, že nemáte všech pět pohromadě, vězte, že se nás určitě najde víc.
A pokud toužíte zastavit čas, tak to prostě udělejte. Hoďte za hlavu to nepotřebné a užívejte si právě TEĎ.
Další článek: