Z deníku vyčerpané mámy

Od svých šesti let až do vysoké školy jsem dělala balet. Nikdy jsem neměla vrozené baletní dispozice a tak to pro mě byla hlavně dřina. Za ty roky jsem se naučila jednu věc: Balet je extrémně náročné umění, které ale musí vypadat jako ta nejlehčí věc na světě.

No a když to tak děláte velkou část vašeho života, nutně se tento vzorec musí přepsat do vašeho běžného fungování. Tím, jak postupně posouváte hranice bolesti, posouváte někam i hranice sebe sama.

Do nekonečna ale překračovat nejdou.

Tolikrát už jsem slyšela větu: "Obdivuju tě, jak to všechno zvládáš." A mě to teď přijde k smíchu nebo k pláči. Nevím. Tyhle dvě polohy se mi teď střídají víc, jak emoční výkyvy mých pětiletých dětí, a to už je co říct. Není pravdivějšího opaku slova zvládat než to, co jsem zažívala poslední týdny.

Z deníku:

Sobota, 25. 11. 

Nedostatek energie mě dostal až na samou dřeň. Cítím se, jako kdybych si zlomila obě nohy, tak jsem nemožná a musím si říkat o pomoc, o kterou si říkat neumím. A když už mi přijde, že vidím světlo, zase přijde tma.

Vím, že mám dar nějaké vnitřní síly, která pořád zůstává někde v té dřeni a nenechám se zlomit, i když zlomená se občas cítím.

Je sobota, jsem šestý den v pyžamu, nejsem nemocná, jsem rozbitá. Minulý týden se moje baterie dotkla znovu hranice. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem absolutní únavou nemohla spát. Úsporný režim byl nevyhnutelný. V pět ráno jsem vyčerpáním brečela a prosila manžela, aby zůstal doma. Dlouho jsem se necítila tak mizerně. Za těch pár dní, kdy jsem jen ležela v posteli, kojila a chodila se najíst, jsem měla spoustu času na přemýšlení. V hlavě jsem si dokola přehrávala poslední týdny a říkala si, sakra, vždyť už nemám, kde brát. Jak mám sakra zvládnout postarat se o rodinu a tři děti? Přece jsem ubrala, kde šlo! Nechávám si vozit nákupy, děti chodí do školky, hlídají babičky, manžel je doma a pomáhá víc než kdy dřív, pospávám s miminkem přes den. A pak stejně bum, během chvíle jsem na nule.

Pocit neskutečného vyčerpání provázejí výčitky, co jsem to za neschopnou matku, která i se všemi dostupnými podpůrnými prostředky moderní doby zkolabuje vyčerpáním. I když okolo sebe mám spoustu pomoci, připadám si sama. Do toho všeho se vloudil strach, jako kouř začal zaplavovat každý prázdný kout mojí mysli a nenechal prostor pro nic světlého a dobrého. Tak jsem pár dní spala, bála se a snažila se nemyslet na to, co bude.

Jen se mi v hlavě jako film promítaly poslední týdny a já zjistila, že jsem zase plýtvala energií, tam, kde nebylo úplně potřeba. Ulevila jsem si, částečně, ALE…. pořád mi nějak nedochází, že jsem pět měsíců od náročného porodu, že mám doma miminko stoprocentně závislé na mně a další dva pětileťáky.

Pondělí, 4. 12.

Občas si připadám jako cvok. Mám výkyvy energie, fyzické, i psychické. Je to prostě těžký. Jednu hodinu si říkám: je to období, přejde to, musíš být trpělivá a vzápětí mě přepadne lítost. Najednou mají všichni okolo mě normální život. Můžou kamkoliv, můžou cokoliv.

Přitom to prostě nedává smysl. Snažím se užívat každou minutu s miminkem, protože vím, že než stačím říct "odplenkování", při příchodu do školky se za mnou už ani neotočí. A stejně, doléhá na mě tíha stěn a sebelítosti. Brečím kvůli tomu, že nemůžu dělat, nejen, co mě baví, že nemůžu vůbec nic. Proč zrovna já, která jsem vždycky všechno zvládala?! Teď mě každá prkotina rozseká na kousky, které pak pracně celé dny a noci skládám zpátky.

Moje zápisky a nahrávky se množí podobnými věcmi a já si začínám postupně uvědomovat, že jestli se z toho chci vyhrabat, musím skončit s neustálým stěžováním, které stejně vede jen k tomu, že vám ostatní dávají rady, které povětšinou nefungují.

Postupně, i když je to hodně náročné, se nám spánek začíná oběma lepšit. Každý den je pokus-omyl. Když to vypadá, že něco začíná fungovat, další den je to jinak. Já jsem se ale uklidnila, opravdu poctivě a vědomě se na sebe snažím neklást žádné nároky. Ale jde to opravdu pomalu. Téměř dvacet let jsem šla přes to, kdy moje tělo říkalo, že ho něco bolí. V hlavě si přenastavila, že bolest se musí vydržet a že pláč vám nepomůže.

Mámy, první měsíce s miminkem jezdíme po úplném základu, a to je dřina, na kterou nás žádná škola nepřipraví, dokonce často ani první nebo druhé dítě, protože s každým dalším jako kdyby člověk znovu spadl do toho vzduchoprázdna a musel se znovu učit létat.

Nacházíme se v čase, kdy pro někoho tlak okolí a sociálních sítí může být obrovský. Krásně nazdobené domácnosti, fotky při společném pečení s dětmi, usměvavé děti užívající si atmosféru vánočních trhů. Nezapomínejme, že za každou takovou fotkou jsou obyčejné vztekající děti, vyčerpané mámy i věčně soupeřící sourozenci.