Tři děti jsou tlupa - ano nebo ne?

Víte, co je horší, než tři nemocné děti? Když jsou dvě z nich už zdravé, ale stále nemůžete ven.

Jsem týden doma zavřená s neštovicemi, pardon dětmi, které na střídačku pláčou, křičí a sápají se po mně jako kdybych byla chodící tlumič bolesti. Což jsem. Škoda jen, že to nefunguje i na mě. Večer mě bolest hlavy přikovala k sedačce, nemohla jsem si dát ani skleničku vína, na kterou jsem se celý den až strašidelně těšila. Asi jsem si ji podvědomě zakázala, to za ten "drobný rodičovský přešlap".

Týden domácího vězení se lehce podepisuje na mé psychice. Trpělivosti mám asi tolik, jako moje 18měsíční batole. Abych dvojčatům nekřivdila, nad očekávání si spolu docela vyhrají. Kdyby je tedy batole neustále neprudilo a nedemolovalo jim jejich výtvory z lega nebo puzzlí. To se pak kluci mění ve zvířata. Na batole zuřivě vrčí a cení zuby. Asi aby ukázali, kdo je v tlupě silnější. I když tuhle pravěkou potřebu svým způsobem dokážu pochopit, a i když trávíme spoustu času v lese, raději bych byla, kdyby se naučili dobrým mravům.

Moje snahy o naučení je základním způsobům civilizovaného chování zahrnují nejdříve zákazy:

"Přestaň se chovat jako zvíře." Nefunkční

Pak následují prosby:

"Prosím, můžeš se začít chovat jako kluk, a ne jako zvířátko." Nefunkční

Dál zkouším pochopení:

"Já vím, že seš naštvanej, že ti boří tvoje hračky, ale on je ještě malej, zkus mu to vysvětlit a říct, že se ti to nelíbí." Nefunkční

Potom vysvětlování:

"Když budeš na bráchu vrčet, on se to naučí a pak to bude dělat i na ostatní děti a já bych potřebovala, abysme ho učili hezký věci." Nefunkční

No a pak se to stalo…

(Milé mámy, to, co teď napíšu, dělám jen a čistě kvůli vám. Protože jsme zdegenerovaný insta světem skvělejch matek, který nechybujou a vždycky uměj všechno vysvětlit a domluvit se se svým dítětem. Já si ale myslím, že každá z nás občas vypustí do dětskýho pokojíčku něco, za co se pak stydí.)

Tak tedy. Batole se nenápadně blíží k řadě pečlivě vystavených dinosaurů a jednoho po druhým zahazuje s nadšeným výrazem v očích. Jeho bratr klečící na čtyřech k vrčení přidává ještě štěkání. Po téměř probdělé noci, protože batole svědily neštovice, se ve mně taky probouzí pravěký pud.

"Jestli na něj ještě jednou zavrčíš, tak vezmu tenhle klacek a sešvihám tě jako toho psa." Samozřejmě při tom zvyšuji hlas a abych naháněla ještě větší hrůzu, zdviženým prostředníčkem přísně mávám jeho směrem, jako aby fakt věděl, že ta moje nahromaděná frustrace patří právě jemu. 

Hm, gratulace maminko, to jste se vyznamenala.

Bůh, jenž bdí nad všemi unavenými matkami světa, je mi svědkem, že bych to nikdy neudělala. Po vyřčení moudra, za které bych dřív jako bezdětná odsoudila minimálně ukamenováním, si vzápětí poklepávám na rameno. Svůj mateřský prohřešek se se pak během dne snažím odčinit hraním pexesa, čtením oblíbené knihy a tím, že všem dobrovolně nabízím čokoládu.

Večer jsem si před spaním jako mantru opakovala, že na světě existují mámy, které ten klacek fakt vezmou a dítě s ním sešvihají.

Faktem zůstává, že od pravěku jsme se v mnohém opravdu posunuly. Vlastníme armády spotřebičů, na všechno máme spousty chytrých rad a návodů, které nám mají prý maximálně zjednodušit život, o co jsme ale přišly, je právě ta smečka. Zůstáváme na děti většinu času samy. A pomyslnou tlupou se nám staly sociální sítě. Ty ale nepůsobí jako podpora, ba právě naopak. Dřív na děti nebyla jedna žena, byla na ně jak říkajíc celá vesnice. To je zásadní rozdíl, který si dnes zapomínáme připomínat.