Ticho, spánek a nutella

My mámy jsme takový zvláštní přírodní úkaz. Milující bytosti, co by pro svá dítka snesly modré z nebe, a pak taky trochu pokrytci a nevděčnice zároveň.

Moje děti jsme poprvé po dvou letech a kousek vypravili k babičce a dědovi přes noc. (Oficiálně druhou, ale to nepočítám, protože na Silvestra jsem si nemohla užít ani svoji postel ani kvalitní devítihodinový spánek.) Čiže, výprava proběhla úspěšně. Všichni tři jsme při loučení zamáčkli slzu, a protože kluky čekala výprava na jejich oblíbené bagry, na mámu zapomněli stejně rychle jako na protivnou hrající věc, kterou jsem jim vzala a uklidila hluboko do skříně.

To samé bohužel nemůžu říct o sobě. Věc se má tak. Když po téměř dvou a půl letech máte v jednom kuse ověšené obě ruce, vaše hlava se naučí pracovat v úplně jiném režimu a vaše tělo dostává často signály tak nějak automaticky. Pilotní režim bych to nazvala. A tak, když se vám najednou uvolní ruce, po pár hodinách zjistíte, že si v mobilu prohlížíte fotky vašich dětí. Rozhodla jsem se to tentokrát vzít efektivně, když už čučím na fotky, konečně udělám fotoalbum z druhého roku kluků. Teď tedy s klidem můžu říct, že jsem sice koukala půl večera na fotky dětí, ale s jasným cílem. No a my mámy jsme mistři v obhajování věcí.

Jak jsem řekla, jsme někdy trochu pokrytci. Každá se řídíme svými vlastními morálními pravidly. Já třeba svým dětem odpírám sladké a televizi. Co ale udělám, jakmile za sebou zabouchnu dveře od bytu? (Mimochodem vracet se domů bez řevu a svlékat jen sebe je žůžo!) Nemilosrdně rozřežu velikonočního beránka (i přesto, že Velikonoce jsou až za týden) vytáhnu nutellu a pustím si seriál.  Já bych si to samozřejmě obhájila 😊.

Je několik věcí, za které by mámy malých dětí daly celou svou mateřskou a k tomu vesele přihodily manžela. Kromě pozvání na oběd a toho, že vám někdo umyje okna, je to taky devítihodinový spánek. Ale ne jen tak obyčejný spánek, ale spánek "před dětmi". Kdy vás nikdo nekope ve tři ráno do břicha, kdy se nebudíte každou hodinu, nechytáte za nohu visící dítě z postele a v půl šesté neprosíte, aby si ještě laskavě koukalo lehnout, že v tuhle noční hodinu rozhodně nevstáváte. Prostě tak, zalezete pod peřinu a vylezete vyspalí a odpočatí. Takový by měl být účel spánku.

Do postele se tedy chystám raději už v 11 a před tím jdu dvakrát čůrat. Vlastně třikrát. Pro jistotu. Nenechám si svůj svatý grál* vzít takovou hloupostí jako je plný močový měchýř. A opravdu, je to slast. Jen jednou se v noci vzbudím reflexem, že musím chytat jedno ze svých dětí, jak visí hlavou dolů z postele. Ale je to jen vrtící se manžel, který si myslím lebedí podobně jako já, po dvou letech na našem mučicím gauči se není co divit.

Trochu se ráno stydím za to, s jak příjemným pocitem se budím, ale ten provinilý pocit zaženu hned potom, co se dozvím, že moje děti spaly 10 hodin v kuse bez jediného probuzení. Je na čase s dětmi vážně promluvit o vlastních postýlkách. Jak to dopadlo vás samozřejmě budu brzy informovat. Teď mi jen dovolte ještě chvíli sedět a poslouchat to slastné ticho a k tomu tichu pít teplou kávu...Je něco víc? Samozřejmě a my mámy víme co...Nevděčnice.

* Jako svatý grál bývají označovány nedosažitelné předměty nebo myšlenky. V různých vědních oborech bývá za svatý grál označován např. lék na rakovinu, porozumění lidskému genomu, prokázání mimozemského života, anti-gravitační zařízení, studená fúze nebo teleportace (Všechny tyto věci jsou srovnatelné s tím, když máma od malých dětí touží po devítihodinovém spánku)

U babičky a dědy 💙