Táta na mateřské - smysl nebo nesmysl?

Na našem prodlouženém víkendu na Moravě se po pár skleničkách vína rozvířila diskuze ohledně rodičovské dovolené otců. Měla by to být samozřejmost, podílet se na výchově malého dítěte? Nebo snad oběť? Měla by se zvažovat hodnota kariéry každého rodiče? Co je vlastně na miskách vah? Když kamarád celkem logicky argumentoval, proč by rád podpořil svoji partnerku, aby se nevzdávala svojí kariéry, něco se ve mně bouřilo. To burácení a zvýšený tep způsobilo pravděpodobně několik věcí. Kapka mateřské zhrzenosti, jakože ta mateřská role je ve všech směrech nedoceněná, pak taky pocit, že děti si nezaslouží být zvažovány s kariérou a do tohoto divokého koktejlu patřila pořádná dávka konzervatismu, který si asi člověk nese výchovou a pak dál a dál.

Protože se ale snažím bytostně vyhýbat "zabedněnismu", od té doby se mi v hlavě skládá, jak to tedy vlastně je. Shlédla jsem rozhovor s chirurgem Tomášem Šebkem [1] , který s radostí mluví o tom, jak je již celý rok na rodičovské s dětmi a jak si to nemůže vynachválit. Vypadá dobře, evidentně si to s těmi dětmi užívá. A v půlce rozhovoru zazní podle mého jedna obrovsky důležitá věc. Jeden a půl dne v týdnu chodí do ambulance a pracuje. Ne moc, jen trochu...Práce. Dává nám smysl. S dětmi nám v té záplavě všednosti právě smysl může unikat, a tak je přirozené, že dřív nebo později na práci pomyslíme.

Přijde mi, že často je to prostě buď a nebo. Buď návrat do práce a dítě ve školce nebo máma s dítětem do 3 let doma. Vím, že každá žena to má s mateřstvím trochu jinak a každá z nás má jiné možnosti. Já se řadím k těm, kterým nevadilo upřednostnit děti před prací (a protože mi to situace dovolovala). Snažila jsem se (možná i díky tomu, že jsem měla dvě děti najednou), si to prostě "užít". Tušila jsem, že to je pravděpodobně moje první a zároveň poslední mateřská. Nikdy jsem to nebrala jako ztrátu času. Přes to, když byl klukům zhruba rok a půl, cítila jsem, že bych chtěla začít "něco dělat". Covidová situace to všechno celkem zdařile komplikovala a já začala alespoň psát. Nebyla to práce, ale můj život to do jisté míry naplnilo smyslem.

Když jsem pak mohla začít pracovat na dohodu, tedy pár hodin měsíčně, něco ve mně začalo ožívat. Zároveň to neznamenalo, že bych záviděla ženám, které pracují na plný úvazek. Byla jsem vděčná za možnost pracovat částečně a dál většinu času věnovala klukům.

Celé dva roky, co píšu, se snažím vyzdvihovat mateřství, za sebe mu dodávat hodnotu. Podporovat maminky v tom, aby si vážily věcí, které v domácnosti dělají. Aby smyslem byly právě ty malé děti, jejich radostné objevování světa, spontánnost a aby váhu mělo především to, že když je budeme odmalička obklopovat láskou, můžeme je dobře vybavit do života. ALE. Každý, kdo s malým dítětem stráví víc jak dva dny v kuse ví, jak dokáže být právě to objevování světa a dětská nepředvídatelnost vyčerpávající, někdy až nesnesitelná. Lékem na to bývá právě čas pro sebe a ruku v ruce s tím může jít právě pracovní uplatnění.

A sem mi začínají vstupovat tatínci. Mohla by to být jedna z cest? Víc podporovat rodičovskou dovolenou otců? Pomohlo by to třeba k vyrovnání platů mužů a žen? Nejen platů, ale i pohledů na čas strávený v domácnosti? Jsou muži schopni se postarat stejně dobře jako jejich protějšky? Byla by výsledkem vyhraného boje práce nebo mateřská? Nemělo by jít spíš o dohodu? Je to únik? Od čeho kam? Je mezi buď a nebo nějaký kompromis? Dala by se rodičovská rozpůlit? Je v téhle změti otázek prostor pro dětskou duši? A co duši celé rodiny?

Protože naši pražští kamarádi jsou v trendech vždycky trochu napřed (😊), věřím, že téma otců na rodičovské začíná být ve veřejném prostoru oprávněně. Napadá mě jen, jestli se časem znovu nevytvoří tlak podobně jako např. na přítomnost mužů u porodu. Dnes už jde téměř o samozřejmost. Ale opravdu je to přání každého budoucího tatínka?

Vážně se dá použít rovnítko kdekoliv?

V rozhovoru Tomáš Šebek popisoval jednu zajímavou věc. Že svoje děti nechává objevovat svět. Sice mu prý s věkem přibývá úzkosti a strachu o jejich bezpečí, ale snaží se s tím pracovat. On už přece ví, že ten brouk kouše, ale jeho dítě ne, tak ho nechá si to vyzkoušet na vlastní kůži. Chtělo se mi napsat, že v tom jsou muži lepší než my ženy, ale proč tomu vlastně dávat hned nálepky. Prostě jejich přístup je jiný. Někdy méně úzkostliví. Alespoň u svého manžela vidím, že dětem dává větší volnost, nechává je někdy svět pozorovat jednoduše nerušeně, bez zábran.

Nemůžu si pomoc, ale na většinu témat kolem rodičovství nemám jednotný názor. Říkám si, že každá žena je jiná a stejně tak každý muž a dohromady si společně vytváří zase úplně nový specifický systém, který musí vyhovovat hlavně jim. Takže obecně podporovat muže v tom, aby chodili na rodičovskou dovolenou? Já bych se možná více přikláněla k tomu, aby si každá rodina hledala právě tu svou ideální cestu a když se rozhodnou, že by pro ně byla skvělá půlená rodičovská, aby jim to okolnosti umožnily.

Nemám ráda zobecňování a přesto k němu někdy sama sklouznu. Ale to, co je dobré pro nás a naši rodinu, ještě nemusí být dobré pro ostatní. Zároveň jsem v průběhu psaní tohoto článku narazila na jednoho úžasného odborníka. Po dlouho době muže, psychologa, tatínka třech dětí, který dokáže o výchově a rodičovství mluvit s velkou pokorou a bez hodnocení. Už se moc těším, až vám o tom napíšu. Brzy se tedy můžete těšit na článek o situačním rodičovství.

Teď už jen, užívejte slunečných dní... 

[1] Tomáš Šebek. In DVTV [online]. 6.6.2022 [cit.2022-06-11] Dostupné z:

https://www.dvtv.cz/video/chirurg-sebek-po-roce-na-rodicovske-vsem-to-doporucuji-uzivam-si-to-po-dvaceti-letech-muzu-vypnout-medicina-se-musi-delat-s-pokorou?fbclid=IwAR2kH6g4pYnDbVThY2yVU_wAZ_p2P8sC9OMbbqj7pCu6v7-N8vdYkV91VUs

Pokud byste se chtěli trochu ochladit, podívejte se na starší článek vlastně taky o tatíncích :-).