Šest neděl

Zhruba na desátém kilometru.

Bojím se podívat dolů.

Nesbírám však výškové metry v horách, nýbrž v našem obýváku. Pode mou je jen propast temných očí, které odmítají spát. Sbírám síly na další noc a den a tak zase dokola. Po téhle dlouhé cestě lovím myšlenky, chvílemi se přeskakují a já si musím občas sednout, abych jim řekla, jakým směrem se mají vydat.

Hysterii z dvouhodinového vypravování ven střídá euforie z toho, že naskládám sama všechny děti do auta a bezpečně se bez slz dopravíme z bodu A do bodu B. Pak nastupuje nasranost, když odmítají všechny děti po obědě usnout, slastný pocit, když celý dům konečně utichne a já s ním. Příval nové energie alespoň na část odpoledne a ta večerní beznaděj, když se u nás ještě v půl desáté večer pořádají turnaje všech možných sportů a já na ramenou cítím tíhu celého ženského pokolení.

Občas brečím, ale spíš někde uvnitř, na slzy nemám čas, zaměstnává mě tu příprava jídla, tu kojení, asistence na toaletě, pak přebalování, příprava jídla, úklid, uspávání, kopání s míčem, házení s míčem, pinkání s míčem, kojení, přebalování, příprava jídla, uspávání, hra s dinosaury, čtení pohádek, příprava jídla, člověče, nezlob se, někdy je to teda dost těžký. Obzvlášť na začátku, když jsme my ženy po porodu lehce emočně nevyvážené.

Šestinedělí není nijak jednoduchá záležitost. Pro mě tedy teď o dost jednodušší vzhledem k tomu, že starost mám "jen poloviční". K tomu mám sice ještě kluky, ale ti mi teď vynahrazují jejich náročný začátek. Jsou to parťáci a narození mladšího bráchy je ještě víc stmelilo, jestli to tedy vůbec jde. Stále potřebují hromadu pozornosti a mám ohromné štěstí, že na to nejsem sama, ale pravděpodobně díky tomu, že od malička jsou zvyklí se přirozeně dělit, nebyl ten příchod dalšího sourozence tak náročný. Samozřejmě si procházíme náročnějšími i méně náročnými dny a někdy na nich vidím, jak jim je líto, že svoji lásku musím znovu dělit, proto se s nimi snažím mluvit a být otevřená tomu, co je trápí. Ne vždycky mi ale chtějí všechno říct. A já si začínám uvědomovat, jak složité je řešit situace ve vlastní rodině, i když pracovně se většinou zdálo všechno jasné.

Takže se pomalu sžíváme, snažím se organizovat domácnost, ve které vládne chaos, nestíhám vařit a vzhledem k tomu, že nový člen rodiny odmítá spát většinou kdekoliv jinde než přilepený na mně, večer mě příšerně bolí záda. Zazdila jsem dvě návštěvy pediatra a hrdinsky jsem dorazila po měsíci, vytopila jsem koupelnu a občas si neodpustím dobře vychlazené pivo. Učím se znovu snižovat nároky na sebe, nechala jsem si uklidit, objednávám nákupy až domů a po obědě chodím s dětmi spát. S nároky na rodičovství je to těžší. Někdy křičím, i když si na to teď víc, než kdy jindy dávám pozor a víc, než kdy jindy mě to pak mrzí. 

V těch slabších chvílích mě napadne, jestli jsem nepřecenila svoje síly. Vzápětí ke mně doletí všechny ty úsměvy a obětí a já jsem si na beton jistá, že ne.

Všem mámám, co jsou někdy na pokraji sil a mají pocit, že už se nikdy nevyspí, nesní si teplé jídlo a nezajdou ke kadeřníkovi... Vydržte, je to jen období 🙂♥️.