Riddikulus aneb Jak vás může odzbrojit úzkost a vzít vám vaši mateřskou moc

"To svědčí o tom, že ze všeho nejvíc se bojíš – strachu." JKR

Kluci jsou hůlkoví maniaci. Když vejdeme do lesa, okamžitě sháníme co nejlepší klacíky, aby se mohli vzápětí změnit v meče nebo hůlky, se kterými kromě kouzel vymýšlejí tisíc různých hovadin. Všichni známe tu skvělou větu "Nelítej s tím klackem nebo si vypíchneš oko." Tak před pár dny si ho jeden z kluků vážně skoro vypíchnul. Děkuju za dvě věci, že jsem to neviděla a že to nakonec bylo jen roztržené víčko a oko zůstalo celé.

Museli jsme tedy navštívit místní nemocnici. Jeden ze strachů, které jsem před odjezdem měla, se vyplnil…

Už pár měsíců se náš svět prolíná s tím kouzelnickým, s sebou do Španělska jsme si vzali ilustrovaného Vězně z Azkabanu a občas, když zrovna nelítáme venku, čteme. Zrovna se pročítáme kapitolou, kdy se Harry učí vyčarovat patronovo zaklínadlo, aby dokázal zahnat děsivé mozkomory. A jak jinak vykouzlíte mocného patrona než tím, že si přivoláte tu nejradostnější vzpomínku…

Mozkomor je vlastně taková "ztělesněná" úzkost. Dokud jsem si ji sama neprožila, vlastně mě to spojení nenapadlo. Je to jako kdyby ze světa zmizela radost a zůstal jen chlad a vše obklopující strach. Jeden takový Mozkomor mě poslední měsíce vysával. 

Pomalu mi bral to, v čem jsem se cítila už vcelku jistá. Rodičovskou sebedůvěru. Po tom, co jsem zvládla ustát první roky i kroky dvojčat, potom, co se narodil třetí kluk a já se všemi byla tři měsíce doma, jsem si myslela, že už jsem vážně Dobrá máma. Ale pak přišel první úzkostný záchvat a za ním další a další. Energie ze mě vyprchávala a já se cítila úplně k ničemu. Najednou jsem nezvládala běžné věci. Úzkost začala přebírat kontrolu. Plíživě a nenápadně.

Bylo potřeba se "Mozkomorovi" postavit. Začít zase pomalu přebírat kontrolu především nad tím, co se mi honí hlavou. Nešlo to hned. Několik týdnů jsem si psala podrobný deník. Často se vněm objevovaly naprosto absurdní myšlenky. Ale každá taková mohla spustit lavinu dalších negativních myšlenek, které se pak daly, stejně jako hromada valícího se sněhu, jen těžko zastavit. Vracel se mi taky náročný porod. Ochromoval mě strach. 

Došla jsem do chvíle, kdy jsem se bála být s dětmi sama doma. Manžel měl jít jednou večer po dlouhé době do hospody a já začala cítit ten podezřelý chlad, rozbušilo se mi srdce, brněly mě konečky prstů. V té době jsem si už vedla deník, začala jsem tedy psát, co se mi honí hlavou.

-Co když mě přepadne další záchvat, když zrovna budu s dětmi sama. Přeci mu nemůžu zakazovat, jít se na chvíli pobavit, když se teď musí starat o celou rodinu. To jsem tak neschopná, že se neumím hodinu před spaním postarat o děti. Takhle už to bude pořád. Z toho se nikdy nemůžu dostat…-

Potom, co jsem to "hodila" na papír se mi ohromně ulevilo. Tím největším důvodem bylo, že jsem věděla, že to, co jsem napsala, jednoduše není pravda. A vede to jen k tomu, že mě opravdu přepadne další úzkost. Že všechno je to jen strach ze strachu, z budoucnosti a odehrává se to především v mojí hlavě. Začala jsem tedy víc pracovat s tím, co mi běhá hlavou.

"Co se má stát, to se stane a sebevětší strach nebo úzkost to nezmění." Christopher Paolini

Situace se pomalu začala zlepšovat. Těch věcí, co mi pomohly se z toho pomalu vyhrabat ven, bylo víc. Od čínské medicíny, přes práci s traumatem po porodu, až po samotný odjezd do ciziny. Ale mám pocit, že nejvíc mi ulevily relaxační a meditační nahrávky, které si už několik měsíců pravidelně pouštím přes den a často i v noci, když se mi stane, že nemůžu usnout. Občas mě i teď přepadnou negativní myšlenky, ale už je mnohem lépe dokážu zachytit, uvědomit si, že přišly, říct STOP, zaměřit se na něco pozitivního a včas vyslat svého patrona.

Můžeme mít strach ze spousty věcí, ale pravděpodobně ten strach bude vždycky větší, než samotná realita. S okem to dopadlo dobře. Děkuju. Jsem vděčná. Zároveň vím, že přehnaný strach nepomáhá, naopak....