Nikdy neříkej nikdy

My, co máme děti, umíme velice dobře dvě věci. V první řadě umíme skvěle radit. Co určitě dělat, čemu se vyvarovat, co nám zabralo a naopak, co nemá vůbec cenu zkoušet. V jedné věci jsme ale ještě lepší než v předávání rad. Strašení. V šíření strachu dosahujeme mistrovství. "Moje dítě nespí, někdy vstává i 10x za noc." "Je na mě závislé, tak nemůžu nikam jít." "Moje dítě zase nejí." Nebo: "To naše jí za dva, musím pořád vymýšlet něco k jídlu." Když není protější bezdětná strana dostatečně vyděšená, přitvrzujeme. "Počkej, až se ti narodí dítě, to už se nevyspíš/nikam nepůjdeš/už se jen tak někam nepodíváš." "Jo, to si užívej, dokud žádný nemáš." A v tomto duchu to vítězoslavně završíme větou: "Až se ti to narodí, už to nebude jako dřív. Jen počkej!"

Aby toho nebylo málo, naše děti to většinou přiživí. Křičí, dupou, brečí, plivou jídlo, vztekají se, utíkají nám, slintají, zvrací, koušou, řvou, čmárají po cizích stěnách a povlečeních, dupou po trávnících, kytkách, zvířatech, rozhazují věci, nevydrží chvíli sedět. Někdy jsou fakt poděsové. A tak, když jsme bezdětní, čekáme. Na moment, až přijde ten zlomový den, kdy se nám život obrátí naruby, kdy bude násilně (skvělé jsou historky o porodech) ukončena naše svoboda a přijde otroctví.

Výčet těžkostí a traumat umíme popsat barvitě. Není divu, že lidé, co nemají děti si umí realisticky vybavit, jaký je to pocit a jaká fuška rodičovství asi je. Když se staneme rodiči, nechceme totiž, aby se to bralo na lehkou váhu. Je nelehký úkol, hlavně pro nás mámy, být celý den s dětmi. Dokola ukazovat, opakovat, tolerovat, vařit, nespat, uklízet, nepracovat, ale vlastně mít práci neustále.

Děti jsou radostí i starostí našich všedních dní. Mám ale pocit, že o starosti se dělíme více než o šťastné chvíle, které s dětmi prožíváme. Štěstí, které nám přináší, neumíme vyjádřit slovy. Nedokážeme popsat pocit, který uvnitř sebe zažíváme, když nás naše dítě obejme, dá nám pusu, usměje se. Když nám dává celé své srdce a bezmezně nám věří. Pozorujeme jeho malé i velké pokroky. Cítíme lásku, třebaže jsme netušili, že taková existuje. Takovou, kdy si přejeme, aby nám raději uřízli ruku, než aby naše dítě mělo kašel. Nekonečná radost, která přichází každý den, vyvažuje to neustálé vyčerpání a co víc, po většinu času ho převažuje na svoji stranu. Na tu stranu, na které si neumíme představit život bez nich.

Zkušenost. Prožitek. Nepřenositelný a nevysvětlitelný. "To pochopíš, až budeš mít děti." My to ale nechápeme. Bráníme se tomu, protože my přece víme. My se známe. Jako bezdětní si často zahráváme s pokorou. Myslíme si, že když jsme dosáhli pomyslné hranice dospělosti, máme i dostatečnou zásobu zkušeností a nic víc již k životu nepotřebujeme. To se ale časem mění. Cestou narážíme do zdí před námi. Ty jsme si postavili sami, jsou vystaveny z našeho ega a iluzí, možná i z našich přání.

Ego. My ženy ho nemáme zdaleka tak silné jako muži, dokážeme mnohem snadněji sklopit zrak a uši, když je třeba, ale stále tam je. "Nikdy si nebudu brát dítě do postele!" "Moje dítě nikdy nebude dělat to a to a dalších tisíc věcí." Přiznat chybu. Toho se bojíme? Máme pocit, že jen my máme pravdu, ale po nějaké době zjišťujeme, že to tak není. Stydíme se sami před sebou a jako kdyby toho nebylo málo, od těch starších slyšíme: "Tak vidíš, já ti to říkal/a." Mocné vítězství na druhé straně barikády.

Nepochybně jsou lidé, kteří děti mít nechtějí a takové rozhodnutí je provází celý život. A je v jejich případě jistě zodpovědnější, než kdyby se rozhodli pro opak. Jako kdyby ale svět bezdětných a ten s dětmi dělila podivná propast plná nepochopení. A když přes tu propast přecházíme, často do ní necháváme spadnout naše NIKDY a zapomínáme, jak jsme se cítili před ní. Ruku na srdce, neulehčujeme jim rozhodování. Protože tím založení rodiny dnes je, rozhodnutím.

Moudrost se jako skládačka dílek po dílku skládá do sebe, stavíme ji ze zkušeností. S určitou mírou pokory a vděčnosti není nikdy doskládána úplně. Možná až na úplném konci. Dívám se na muže, který prožil téměř celé století. Říká, že i ve svých 93 letech se má stále co učit. Říká, že inteligence nestačí, je potřeba moudrost. Pak se dívám na ženu, mladou, těžko říct, co se skrývá za jejím hrdým výrazem a tetováním. Říká, že nikdy nechce mít děti. Je jí 26 let. Tento rok se dobrovolně chystá na sterilizaci. Nehodnotit a nesoudit. Snažím se. Kam se poděla víra v moudrost starších? Důvěra ve zkušenosti, co jsou odžité? Mají ještě váhu? Kdy ve skutečnosti začneme chápat "Nikdy neříkej nikdy"?

Koneckonců mít či nemít děti je věc soukromá. Stejně jako to, zda chceme mít děti dvě nebo pět. Mám ale potřebu vrátit se alespoň na chvíli na druhý břeh, zavřít oči a zavzpomínat na to, jaké to bylo. Měla jsem strach. Jednoduše obavy o to, jestli budu dobrá máma. Jestli si vůbec můžu dovolit být mámou. Stavěla jsem si před sebou NIKDY, protože jsem věřila, že některé věci mohu ovlivnit. A stavím si je stále, teď ale s o něco větší pokorou, protože vím, že přijde čas na jejich překonávání. Že přijde čas na "Vidíš, já ti to říkala." A že některé věci musím přijmout nejdříve sama v sobě.