Nezvládla jsem porodit. Jsem pořád dobrá máma?

Přemýšlím, čím bych měla začít. Podobně jako u jiných těžších témat je tu otázka, jestli se zrovna tohle hodí do veřejného prostoru. A jako obvykle si musím odpovědět nejprve sama. Proč s tím tedy jdu ven? Jeden z důvodů je ten, abych to ze sebe konečně dostala a nezhlcovala své okolí, zejména kamarádky, mým porodem (😊). Ale ten důležitější se skrývá někde u vás, milé mámy. Ať už jsem mluvila s kteroukoliv ženou, co má za sebou porod, téměř vždy bylo ve vyprávění menší či větší ALE. Menší či větší trauma. My ženy jsme citlivé bytosti a ta citlivost nabývá svého vrcholu právě v takových obdobích jako je těhotenství, porod, šestinedělí. Stačí nám maličko, abychom se sesypaly jako domeček z karet a důvodem může být nešetrný zásah, či nevhodná poznámka. A vůbec to nemusí znamenat, že bychom nebyly silné a odolné.

Racionálně se nemám proč vracet a mít kolem porodu špatné myšlenky. Personál roudnické porodnice byl maximálně vstřícný, plný empatie. Všichni se mnou jednali s respektem. Měla jsem celou dobu u sebe manžela, který mi byl oporou. Porod se sice nekonečně vlekl, já jsem dvě noci nespala, ale ani já ani miminko jsme nebyly žádnou chvíli v ohrožení a císařský řez přišel na řadu opravdu jako poslední možnost a mohl se relativně v klidu připravit, abych byla při vědomí. Navíc už jsem měla jeden za sebou, věděla jsem, co mě čeká. Po porodu mi velmi brzy miminko přivezli, nebyla jsem tentokrát od nikoho dlouze separovaná, malý se okamžitě krásně přisál. Večer po operaci jsem vstala, samotná rekonvalescence probíhala mnohem rychleji než u prvního porodu, netrápí mě žádné splíny ani depresivní nálady. Jizva na těle se hojí poměrně rychle, ale mám pocit, že s tou jizvou na duši to tentokrát potrvá trošičku déle.

Dnes tedy píšu pro všechny z vás, co jste si s sebou z porodnice odnesly nějakou jizvičku, ať už opravdovou, která nám bude už navždycky připomínat, jak přišlo naše miminko na svět, nebo takovou, která nejde na první pohled vidět.

V mých představách před porodem byla sekce jedním ze scénářů, přeci jen jsem už jednu měla za sebou, ale abych pravdu řekla, nebyla jsem na to připravená. Připravovala jsem se na přirozený porod, nejen v myšlenkách, ale opravdu poctivě. Věřila jsem, že není důvod, proč nerodit "normálně".

A pak…

Zradilo mě vlastní tělo.

Když mi po dlouhých třiceti hodinách paní primářka oznámila, že porod nikam nepostupuje a je nutné připravit sekci, přišla na jedné straně úleva smíšená s nespravedlností a nad tím vším blouznily výčitky. Nespravedlnost odezněla poměrně rychle, ale neopodstatněné pocity viny přicházejí jako bumerang už několik týdnů. Nevím, jestli se jim dá nějak předejít nebo jsou součástí poporodní rekonvalescence, faktem je, že ať se je můj mozek snaží všemožně racionálně odůvodnit, přicházejí znovu a znovu. Dokola se mi vrací průběh těch dvou nocí a ptám se, jestli jsem mohla něco udělat jinak. A i přesto, že jsem po porodu dostala odpověď, tedy, že si moje děloha dělala, co chtěla, jen ne to nejdůležitější a že důvodem byl pravděpodobně předchozí císařský řez, jako kdyby to pro moji hlavu nebylo dostatečně dost. Neměli jsme přece jen vyrazit později, podepsat revers, trvat na omezení rutinních vyšetření atd.?

Pocit, že člověk něco nezvládl, věc, kterou si projde většina žen. A celou dobu hledám vysvětlení, možná jen pohlazení po duši, které by zacelilo ten nedostatečný pocit ze sebe sama. Po prvním porodu to bylo o tolik náročnější, prožívala jsem šestinedělí se vším všudy, měla jsem výkyvy nálad, pocity bezmoci, že dvě miminka naráz nemůžu zvládnout. Teď jako kdyby se karta obrátila, jedno je prostě o půlku míň než dvě, takže i když jsou náročnější chvíle, opravdu se to se dvěma nedá srovnávat. Ale pravdou je, že na první císařský řez jsem byla připravená, věděla jsem, že jiná varianta není možná. Na tenhle ne.

"Buď ráda, že to dobře dopadlo a ty i miminko jste v pořádku."

Taková samozřejmá odpověď, ale bohužel je podobně efektivní jako kdybyste na zlomeninu dali náplast. Možná to bude znít trochu jako nevděk nebo rouhání, ale to si každá máma, která prošla něčím podobným, moc dobře uvědomuje. Ta tíha se ukrývá někde jinde. Ani tady, jako u jiných věcí, nefunguje "co kdyby". Prostě se to nedozvíte, musíte se s tím jedině smířit. Každé pak zabírá něco jiného, důležité ale je, to nedusit v sobě.

Na začátku jsem zmiňovala, jak křehké dokážeme v období od početí po šestinedělí být. Není to tedy jen o porodu. Jsme citlivé opravdu na každou poznámku, dobře míněný komentář či radu. V našich hlavách si to pak dokážeme přemílat hodiny, dny, týdny i měsíce. Uvědomuji si, jak velké nároky jsou na dnešní ženy kladeny. Znovu mám pocit, že na vině je naše přeinformovanost. Víme milion věcí. Jak důležitý je pro miminko příchod na svět, blízký a okamžitý kontakt, jak moc prospěšné je kojení a když se něco z toho z nějakého důvodu nepodaří, nejtěžší proti komu stojíme jsme my samy. Pořádáme si pak naše vlastní inkvizice. 

Proto tedy, buďme samy k sobě co nejvíce laskavé. Protože miminka potřebují silné a láskyplné mámy.