„Musíš, budeš, uděláš.“
Možná tomu název neodpovídá, ale článek je o respektující výchově. A taky o tom, proč nám to nefunguje na sto procent nebo jak bychom si představovali.
Od minulého roku jsem se opět vrátila do pracovního procesu (i když jen na chvilku - ano, jak už asi tušíte, zaměstnancem roku mě nevyhodnotili 😊). Každopádně, jsem v kontaktu s rodinami, dětmi a mladými lidmi, nejčastěji kolem 14 let věku. Když to hodně zjednoduším, tak s nimi v rámci našeho Centra pracujeme na posilování jejich duševního zdraví. Obnáší to jak schůzky s rodiči, tak individuální setkávání právě s dětmi. Často to nejsou rozhovory nijak jednoduché, točící se kolem sebepoškozování, depresivních myšlenek a všemožných úzkostí, ale princip práce je postaven především na zdraví. To jde ruku v ruce s tím, že s dětmi řešíme, co jim v daných situacích pomáhá a posiluje je.
Když s nimi pak mluvím o tom, co by potřebovaly, stále víc si všímám toho, jak je pro ně těžké se vyjádřit. Jak jsou zaskočené tím, že se jich najednou někdo ptá na jejich názor a pokládá jim otázku, jak byste to teď chtěly? Strašně dlouho se probouráváme lavinou odpovědí "nevím". A já se na ně snažím nezlobit. Ano, někdy je to takový přirozený bojkot, který pramení z pubertálních hormonálních změn, ale věřím, že opravdu "neví". Jak by taky mohly, když jsou celý svůj život nuceni k přijímání informací, hotových, zabalených, připravených. Teď to prosím neberme jako kritiku rodičů, nebo výchovy jako takové. Je to samozřejmě do velké míry kombinace mnoha faktorů, jako systému vzdělávání, historie, naší vlastní výchovy a spousty jiného.
Strašně dlouho se probouráváme lavinou odpovědí "nevím"
Nevím, jestli tohle je jeden z těch konkrétních důvodů, ale ke slovu se čím dál více dostává respektující výchova/přístup. Ten je postaven v první řadě na tom, abychom se s dítětem dohodli, respektovali jeho názor a hlavně, aby dokázalo nějaký svůj názor vyjádřit. A třeba tohle je jeden z důvodů, proč mi respektující přístup dává smysl. Je to asi taky výsledek dosycení výchovou autoritářskou, která říká: "Musíš, budeš, uděláš!" Ve které jsme (prosím tady to není myšleno nijak vyčítavě) naše generace a generace našich rodičů vyrůstala.
Co si z toho odnášíme je, že ať už to zní jakkoliv tvrdě, my prostě musíme a uděláme, co se nám řekne. Tak a teď tady máme spoustu rodičů malých i větších dětí, kteří na sebe vytváří celý život tlak, protože tak se to naučili a kteří se také naučili, že když jim někdo něco řekne, měli by to udělat, protože se to od nich očekává. Znáte to, abychom byly ty hodné holčičky a správní kluci. Takže je tu obecně přijímaná pravda potvrzená odbornou veřejností: respektující výchova je ta správná cesta, mlátit děti se nemá, křičet na ně taky ne, lepší je se domluvit.
Tak se snažíme s dětmi vycházet a domlouvat se a vciťovat se do jejich pocitů a brát je jako rovnocenné partnery. Co je ale nesmírně (podtrhuji, zvýrazňuji) důležité, že respektující výchova říká kromě "A" také "B". Tím "B" je myšleno, že s respektem dáváme dítěti hranice. Pevně, ale důsledně! A teď podle mě ten největší kámen úrazu.
Znáte to, abychom byly ty hodné holčičky a správní kluci.
My jsme se neučili JAK. My se učili "musíš, budeš, uděláš." Jak to mám tedy udělat, abych byla laskavá, ale hranice dávala důsledně? Nikdo mi to neřekl. Navíc děti dokážou být ta nejvěrnější zrcadla, ukazují nám věci, které se nám nejvíce nedaří, které na sobě nemáme rádi. Takže část rodičů sklouzává k tomu, že praktikuje pouze "A". Pak vidíme děti nerespektující nic a nikoho. Přirozená reakce okolí (které bylo povětšinou vychovávané přísnými autoritami) nevěřícně kroutí hlavou a obrací to proti rodičům, kteří se jen snaží dělat to nejlépe, jak dovedou: "To je ta vaše respektující výchova".
Někdo se pak opravdu snaží praktikovat jak "A", tak "B", ale celý život pod autoritativní výchovou nám jednoduše nedovoluje za tak krátký čas, který máme na výchovu malého dítěte, předělat celoživotní vzorce. Pak přichází frustrace z toho, proč to vlastně nefunguje. Dostaví se negativní pocity, i když vím co dělat a co nedělat, realita je jiná. Ale podle mě je to běh na dlouhou trať, práce, musíme se učit ne co, ale jak. A to chce začít ze všeho nejdříve hlavně u sebe.
My jsme se neučili JAK. My se učili "musíš, budeš, uděláš."
Nevěřím, že nám v praktikování respektujícího přístupu poslouží příručky. Je potřeba se dívat na to, co já v jednotlivých situacích prožívám, jak a kde se mě to dotýká, kdy to zvládám a kde mám naopak rezervy a panebože maminky, tatínkové, my jsme jedna z prvních generací, která přichází s jiným přístupem. Nedělejme z výchovy paskvil toho, co kde posbíráme, sbírejme nejprve u sebe, v našich domovech, bavme se o tom s našimi partnery, s tím, kdo s námi žije každý den bok po boku. A nebuďme na sebe tak tvrdí, vždyť pracujeme, staráme se o domácnost, řešíme menší či větší životní katastrofy. Věřím, že tvoříme dobrý základ, ale používejme při tom selský rozum. Prosím.