Mořská víla v plamenech
Novoroční rozjezdy. Rozhýbat se k nějakým pracovním výkonům začátkem roku vyžaduje podobně jako nastartování po mateřské spoustu úsilí. A tak lehce prokrastinačně píšu, protože to zatím vyžaduje minimum námahy a nejmenší odpor. Když pominu, že jsme na štědrý večer museli málem volat hasiče, na první svátek vánoční jsme telefonovali policii a na druhý chybělo kousek, abychom potřebovali záchrannou službu, prožili jsme klidné Vánoce 😊.
Štědrý den ale začal víc než slibně. Zachumlaní pod dekou s vánočkou. Kluci poprvé zvládli koukat na hranou pohádku a my si tak užili klidné vánoční ráno s Dařbujánem a Pandrholou. Naše děti mají od té doby stejný životní sen jako jejich tatínek. Doufají, že jednou porostou na stromech jitrnice 😊 . Dopoledne jsme si udělali pár deštivých koleček okolo baráku a odpoledne zahájili bojovku v podobě předávání dárků s prarodiči. Také štědrovečerní večeře se nesla v klidném duchu, jen jedna rozbitá sklenička, utopené skořápky se svíčkami a spousta otázek. Pak jsme odstartovali tradiční vyhlížení Ježíška. Vzpomínám si na štědré večery, když jsem byla dítě. Nervózní pnutí v břiše při pozorování noční oblohy, bouchání dveří, průvan a rány, když se rodiče snažili dostat obří žebřiny od sousedů do našeho obýváku. Já jsem letos zařídila, aby náš štědrý večer byl taktéž nezapomenutelný.
Před nedávnem k nám dorazilo hasičské šílenství společně s Požárníkem Samem. Potenciální ohně hasíme doma, v lese, na hřišti, ve školce i u babiček. K dispozici měli kluci doposud jen klacíky a vlastní fantazii a Ježíšek tak měl usnadněné vymýšlení dárků. První balíček, který rozbalili, byly tedy hasičské přístroje a červené helmy. Nikdy jindy by mě nenapadlo, jak by bylo fajn, kdyby dětské hračky byly plně funkční, až do onoho momentu, kdy za mými zády něco podivně zapraskalo. Prostě zapalovat prskavky na stromečku s umělými koulemi není dobrý nápad. Dobře, nebo musíte být trochu inteligentnější při jejich rozvěšování. Dva malé požáry jsme naštěstí zvládli rychle uhasit, než došlo k větším škodám a kluci tak mají dobrou hasičskou historku do školky, které lze ovšem jen stěží uvěřit.
Protože na hasiče zákonitě letí ženské (to je náš výklad 😊 ), kluci několik týdnů před Vánoci nemluvili o ničem jiném, než že si pod stromeček přejí malou mořskou vílu. Částečná ignorace a nabízení poutavějších hraček nezabralo, a tak na každou otázku sousedů, učitelek, babiček a dědečků či prodavaček: "co si přejete od Ježíška?" následovala jasná odpověď bez zbytečného přemýšlení: Malou mořskou vílu. Manžel nestihl moc protestovat a akční Ježíšek již vyzvedával balík ze zásilkovny.
Šibalské schovávání těch nejbáječnějších dárků až hluboko za stromeček. Trapné krčení rameny, že Ježíšek na ten nejlepší dárek pravděpodobně zapomněl. Známe to všichni, dělali nám to rodiče, naše děti tohle budou předvádět zase svým dětem, a tak pořád dokola. Ale to očekávání. Ta čistá radost, která vystřídá zklamání, ty jiskřičky v očích. Tak naši kluci našli svůj vytoužený dárek jako poslední, pečlivě ukrytý tím lišákem Ježíškem, mořskou barbínu, tedy Emily kóču, jak ji brzo přejmenovali. Chodí s ní spát, berou ji na výlety, sedí s námi u stolu. Zatím to vypadá, že spolu s hasičským vybavením, to byl opravdu ten nejskvělejší dárek.
První svátek vánoční jsme se při odjezdu na sváteční oběd zdrželi dovoláváním se na policii, protože se nám do auta, kde už seděly děti, dobývala nějaká pochybná existence. Než jsme se z toho nemilého šoku stačili vzpamatovat, druhý svátek jsme celá rodina prozvraceli. Zpočátku se naše detektivní snahy ubíraly směrem k otravě jídla, ale když začalo zvracet i naše přilehlé okolí, museli jsme uznat, že jsme někde potkali střevního vira, který bůhvíproč odmítl zůstat na svátky bez hostitele. Výhodou je, že se letos poprvé v životě necítím přejedená cukrovím, protože jsem ho dobré čtyři dny nemohla ani cítit.
Díky všem těmto silným zážitkům se nám letošní Vánoce nepochybně vryjí do paměti. Ostatně jsou to právě intenzivní zážitky, výjimečné chvíle, které se postarají o to, abychom si něco opravdu pamatovali.
Moc si přeji, aby se rok 2022 nesl v duchu silných zážitků (tentokrát však prosím méně zvracení a pokud možno bez požárů 😊). Nezapomenutelné chvíle většinou zažíváme, když děláme něco jinak, pouštíme se do nových věcí a nebojíme se opouštět pohodlí, ve které nám je dobře. Přeji vám, i sobě, odvahu, protože věřím, že štěstí přichází spíš za odměnu.
David Michie píše v Dalajlamově kočce: "Nejdřív je člověk šťastný, a pak přichází úspěch." Když jsem mezi svátky knihu četla, tahle věta mi utkvěla v paměti. Před Vánoci jsem měla pocit, že to s klukama vůbec nedávám. Prohlubovala se moje frustrace z toho, že se nic neděje. Přišlo mi, že pořád křičím a pak jsem si to vyčítala. S novým rokem se něco změnilo, ale myslím, že to nejsou kluci. Začala jsem zase věci víc brát do svých rukou. Štěstí prostě nepřichází, když na něj čekáme doma. Myslím si, že nejdřív člověk musí přestat remcat, dělat, co ho baví a pak může být šťastný.
Tak tedy, vstříc novému roku, silným zážitkům a ambiciozním předsevzetím...
