Mañana

Scházíme korytem vyschlé řeky k divoké pláži, tu lemují obrovské kameny. Na jednom z nich sedí muž. Jeho vlasy barvy mořské pěny napovídají, že tu delší část života již prožil. Pohrává si s dřevěnou holí, dívá se do mořských vln, a i když mu nevidím do očí, vsadila bych se, že se v nich odráží klid. Ten jižanský, kdy spěchat není kam.

Přemýšlím, co by vyprávěly jeho vzpomínky, má ženu, děti? Ten malý dům na pobřeží se v jeho rodině dědí po generace nebo ho prostě koupil. Kde asi pracoval? Změnil by něco ve svém životě? A pokud ano, kdyby mu dal osud do rukou stejné karty, měl by odvahu hrát jinak? Co kdyby se tím změnilo všechno ostatní? Kdyby se z jeho života vytratilo něco, co doopravdy miloval?

Možná je to tím zpomalením, které tu na nás působí, změnou prostředí nebo přetrvávajícím pocitem, že se nacházím v nějakém transformačním období. Ať je to, jak chce, něco mě nutilo klást si otázky. Jsem na správné cestě? Je moje práce to, co jsem vždycky chtěla dělat? Jsem v tom dobrá? Co když jsem se na nějaké životní křižovatce vydala po špatné stezce. Vracet se už nemá cenu a bojím se hledat zkratku, abych se dočista neztratila.

A pak mě před pár dny v noci vzbudil sen, nepamatuji si přesně, co se mi zdálo, ale vybavuji si ten pocit… Kdybych si vybrala jinou cestu, potkala bych tam svého muže, byli bychom stále spolu, dopřál by mi osud moji velkou rodinu? Co když ne, co když kterákoliv jiná varianta nezahrnuje moje děti a to, co teď mám?

Kousek ode mě si hrají kluci, ale neslyším je. Jediné, co je dokáže přehlušit je zvuk moře :-). Vlny si tu pohrávají se stovkami kamenů a na nich leží nános mořské trávy. Posidonie mořská. Vypadá nevábně, trochu jako bahno a taky tak zapáchá. Ale právě díky ní je voda na pobřeží Costa Blanca tak průzračná. Tahle mořská tráva, pojmenovaná po strarořeckém bohu Poseidónovi, čistí místní vody a nánosy, které se díky ní na březích tvoří, zabraňují erozím. A já si uvědomuji, že takhle vnímám svět kolem sebe. Na první pohled se může zdát, že se mi do cesty postaví zbytečnost, která nějak smrdí. Ale co když je tu ve skutečnosti proto, aby mi pomohla?

Možná mám štěstí a díky takovému přístupu je můj život radostnější. Když přijde nějaká komplikace nebo pochybnost, prostě zavřu oči a počkám, důvěřuji nějaké vyšší síle, že to se mnou ve skutečnosti myslí dobře, pak se většinou otevřou dveře a já můžu jít. Myslím, že mi v tom pomáhá i fakt, že nejsem tolik fixovaná na materiální věci. Ráda si pořídím něco pěkného, ale není to pro mě důležité. Pomáhá mi to povznést se nad tím nedůležitým, co stejně nemůžu ovlivnit.  

Nedávno jsem poslouchala rozhovor s Ladislavem Ziburou*. Zmínil v něm, že žijeme v materialismu a že materialismus je náboženství, které říká - konzumuj víc a budeš šťastnější, ale on že o tom není přesvědčený. Já také ne. Často přepočítáváme štěstí na to, co vlastníme, na dosažené úspěchy a vydělané peníze. Občas mi v té naší realitě chybí víc pokory a vděku za věci obyčejné, za vlídné slovo a dobré vztahy, za málo, co máme, ale i za to, co nemáme. Vždyť, kdo ví, čím jsme ve skutečnosti museli zaplatit...

A co vy, byli byste ochotni/é něco ve svém životě vyměnit?

Co by bylo v sázce? 

*Ladislav Zibura: Proč odmítat peníze? Pěší cesty jsou nuda | PROTI PROUDU (https://www.youtube.com/watch?app=desktop&v=sy4Z96mKaEI&t=0s)