Lék na všechno

Procházíme dechberoucím skalním městečkem a krajina si tu hraje s naší fantazií. Obrovské skalní útvary připomínající opičí hlavy, či pravěké dinosaury tu vytváří bludiště, kterým se společně s dalšími turisty, kterých je tu na březen poměrně požehnaně, proplétáme pomalým krokem. Pro kluky je to tu ale ráj. Kamenitá cesta je tak rozmanitá, že se nezastaví ani na chvíli a kdyby náhodou, jeskynní skuliny by snad mohly ukrývat vy-víte-koho či snad nějakého gluma!? Nebo hůř, po cestě se tu promenádují mravenci velcí jako pětikoruna a to si na nohu fakt vlézt nenecháte.

Třetí týden za námi. 

Zpětně musím říct, že nám opravdu trvalo dva týdny, než jsme si tu trochu vyjezdili každý své koleje. A teď nám je v tom konečně prima. Kluci lezou na zahradě po avokádovnících, na výletech sbírají poklady a nahání španělské holky. Po výletech pořádáme občerstvovací seance v místních piknikových oblastech a ve městě si občas dáme zmrzku. Slávek tu pokorně vydrží i dvě hodiny v autě a ochutnává především místní zeminu. Manžel pracuje nejčastěji po večerech a já jsem se stala odborník na rychlé večeře z lokálních surovin.

Jako všechno i tohle prostě mělo svůj čas. A nejen to. Někdy nás může přepadnout pocit, že dobré věci přichází jaksi zbůhdarma, jakože náhodou. Já jsem přesvědčená, že i když je potřeba určitá dávka štěstí, většina pozitivních věcí je spíš otázkou plánování, vytrvalosti, práce a komunikace. To poslední se myslím zanedbává.

Každý jsme tu měli nějakou krizi a nebylo úplně příjemné si to přiznat. Přece jsme se sem tak těšili. Pobyt ve Španělsku měl být lék na všechno, na moji nespavost, na kašel a rýmu, měli jsme mít víc času na sebe, víc trpělivosti a ještě bych z rukávu určitě vysypala spoustu dalších. A většina z toho se ze začátku nekonala. Klukům se po každém kýchnutí z nosu draly provazy rýmy stejně jako u nás, Slávek chrchlal jako sedmdesátník, co od mládí dává krabičku cigaret denně, ruply mi nervy minimálně jednou za den a s manželem jsme každý večer padli únavou. 

V červnu spolu budeme šestnáct let, trochu mě to číslo začíná děsit, na druhou stranu nás dlouhodobý vztah naučil, že je potřeba o věcech neustále mluvit, o to víc, pokud se jedná o věci nepříjemné. Museli jsme si toho tedy dost vyříkat a potom upravit tak, aby to fungovalo.

Mohla bych psát, jak se tu máme od začátku famfárově a jak nás tady sluníčko všechny kouzelně vyléčilo. Nejen, že by to nebyla pravda, vlastně by to popíralo všechno, kvůli čemu jsem začala psát. Realita rodičovství je prostě náročná a ujet se tomu nedá. Ale když člověk něco investuje, vrátí se mu to. Zase se nám tady podařilo na sebe naladit, uklidnit se a začínáme těžit tu dobrou energii, pro kterou jsme sem přijeli.

Když jsem před pár měsíci dostala první úzkostný záchvat, byla jsem vyčerpaná a neměla jsem sílu skoro na nic. Moc jsem si přála, aby mi dal někdo kouzelnou pilulku, která všechno negativní vyluxuje a zbyde jen to pěkné. Brzy jsem si uvědomila, že žádná taková není. Jasně, je to ohromně nepopulární říkat, že pro to, abyste se dostali z bahna, musíte něco udělat jen vy sami, ale kdo jiný? Jedna z věcí, která mi pomáhala a pomáhá je o tom, co mě trápí, jednoduše mluvit. 

Podobně se o to snažím i s dětmi. Uvědomuji si, že je to určitá deformace z povolání a je mi jasné, že v pubertě mě za to budou pravděpodobně nenávidět, zatím je to ale můj osvědčený lék na většinu věcí. 

Mámy, tátové, nezapomínejte si povídat, sami se sebou, ale hlavně spolu navzájem.