Láska v bublině

Pokrokem a moderními technologiemi jako by se nám otevíral celý svět. Vzdálenosti se zkracují, přeletět půlku světa na studijní pobyt, pracovní stáž nebo dovolenou, to už nejsou jen sny nebo životní rozhodnutí, zda jít nebo zůstat, je to skutečné a na dosah. Máme svět jako na dlani a snažíme se z něj pro sebe získat co nejvíc. Reklamy v nás vyvolávají pocit, že zrovna TOHLE musíme mít, že zrovna TAM musíme být. Od starší generace často slyšíme, že to měli jednodušší. Možná mají pravdu. My se topíme v moři možností, není to jen otázkou volby, po každém našem rozhodnutí je tu otázka: "Co kdyby"? Avšak jestli jsou někde paralelní světy, v nichž každá naše volba utváří nové příběhy, tak se to stejně asi nikdy nedozvíme.

Ženy dnes často otálejí s těhotenstvím. Chceme si nejdříve "užít" svobodu, nadýchat se toho lákavého světa a taky z něj něco ochutnat. A když se pak rozhodneme, že teď je ten čas, nebo že už je ten čas, dostaneme se do takové pozoruhodné bubliny. Jmenuje se mateřská dovolená a je specifikem naší zvláštní doby a našeho místa. Za několik desetiletí se tu podařilo zbourat pojem komunity, rodiny se rozdělily a zavřeli jsme se každý zvlášť do svých domovů. Znamená to, že nevidíme vyrůstat děti z naší širší rodiny nebo děti sousedů, vše sledujeme jen vzdáleně. Dříve se o děti staralo mnohem více lidí, dnes je na to máma, občas s pomocí partnera, téměř sama. Jsme zvyklé stát na vlastních nohách a děti si "pořizovat" zodpovědně, až když máme nějaké zázemí. To zázemí ovšem vidíme hlavně v tom materiálním, nikoliv rodinném. 

A tak tedy porodíme a bez větších upozornění se ocitneme v bublině. Ta bublina je zvláštní, není totiž vidět, a přesto tu je. Je tak zřetelná, že se jí můžete skoro dotknout, ale když se o to pokusíte, není tu nic hmatatelného. Jen ten pocit. Vzdálíte se nejprve sobě a pak okolnímu světu. Někdy chcete být v bublině napořád a jindy ji nenávidíte. Jsou chvíle, kdy je to ráj na zemi a v ten samý den se stane nesnesitelným vězením, ze kterého chcete ven. Rozum a logika? Ty v bublině nehledejte. Radost, smutek, štěstí, vztek, únava, láska, vyčerpání, spokojenost, strach, pláč, vděčnost, to všechno tu je. A často najednou. Že to nejde? Bublina je plná paradoxů. V bublině, jako kdyby se zastavil čas, a přesto pelášil jako o závod. Čas se tu počítá jinak, tak nějak po svém.

Okolní svět si žije svým vlastním životem a vesmír se na chvíli otáčí kolem vás. Z celého světa vás zajímá jen jeden malý človíček, co se schovává v náruči plné bezpečí. Kouká na vás těma velkýma černýma očima, co možná vidí dál, než si myslíme. Chcete mu dát všechno, co máte, kdyby to šlo, i kus vašeho srdce, to už se vlastně stalo. Tohle malé škvrně roste, ale už zasedlo místo ve vašem srdci a nehne se z něj do konce vašich dní, ať už udělá cokoliv.

V bublině ale nemůžete být napořád, i ona to ví, a tak postupně ztrácí svůj tvar. Vy se díváte zpět a zase na vás začíná svět kolem působit svou silou, tak nějak magneticky. Moje bublina se postupně ztrácí, je mi to líto a zároveň za to děkuji, protože mi to umožnilo podívat se ven. Chtěla bych si z ní ale něco nechat. V bublině je totiž TO něco. Možná se to ani nedá popsat slovy.

Když trávíte čas s malým dítětem, donutí vás to soustředit veškerou pozornost na ten okamžik. Asi je to tím, že mám dvojčata, ale silou celé své vůle se snažím nepromarnit ani jeden den, kdy můžeme být jen spolu. Je to jako kdyby vám někdo zdvojnásobil štěstí, ale řekl vám, že o to máte kratší dobu na to, si ho užít. A tak se snažím být tady s nimi, i přesto, že se mi chce někdy utéct nebo křičet. Jsem přesvědčená, že je to v pořádku, vždyť ten svět kolem je tak velký, koho by to nenapadlo. Nemyslím si ale, že by to z nás dělalo špatné mámy. Taky věřím, že ta bublina může být příležitostí pro každou z nás. Chtěla bych, aby každá máma mohla zažít ten pocit, že si může vybrat, jak se na ni bude dívat.

Nenávratně jsme vykročily z doby, kdy se o děti staraly celé rodiny, na druhou stranu jsme všemi pokrokovými technologiemi získaly spoustu času. Využívejme ho dobře. Ne výčitkami, přemýšlením nad minulostí a nad paralelními světy. Nechme "co kdyby" v pomyslném šuplíku s nepotřebnými věcmi. Vytvořme si nový, kam budou patřit naše společné chvíle, ke kterým se možná budeme celý život vracet.

Dívejte se chvíli na malé dítě. Pozorujte ho v momentech, kdy je šťastné, to je čistá radost z okamžiku. A naopak, když se mu něco nelíbí, jako kdyby se mu zbortil svět. Před několika dny jsme byli s dvojčaty na hřišti na takových těch odrážedlech, kluci je zbožňují. Na chodníku, který vedl podél silnice, jsme jim nedovolili na nich sedět, jeden z kluků s sebou prásknul na zem v hysterickém řevu. Venku, kde nikdo není, to možná příliš nevadí, že se vaše dítě vzteká, nemáte totiž tolik diváků jako třeba v obchodě plném lidí 😊 (tam už vás totiž někdo soudí a hodnotí). Tak tedy po tom, co jsme ustáli hysterickou scénu, si po několika metrech mohl bezpečně znovu nasednout a jezdit. Ta upřímná radost v jeho očích a ten úsměv přímo od srdce, ještě teď se musíme s manželem smát, když si na to vzpomeneme.

Já vím, že se vám to bude zdát divné, ale tohle je ten moment, který si budu pamatovat. Možná ho budu vyprávět, až si můj syn přivede domů první přítelkyni nebo až budeme vzpomínat na jeho svatbě, jak to všechno hrozně uteklo. Asi se vám také stává, že vám vaše maminky a babičky dokola opakují příhody z vašeho dětství. Už to chápu, jsou to totiž ryzí momenty našeho života. Takové drahokamy ze vzpomínek, které si pomyslně necháváme v naší mysli a které nám dávají sílu, když nám není zrovna do smíchu. Opatrujme tyhle chvíle a važme si jich.