Když procházíš peklem, nezastavuj se

Původně to byl pracovní název nového článku. Pořád jsem si říkala, ty jo, to je asi moc drsný použít něco takového do blogu o mateřství. Jenže, kdyby se mi tenhle citát Winstona Churchilla vybavil za poslední měsíce jen jednou! Na můj vkus to bylo o mnohokrát víc, než bych si přála. Tak strašně nerada přirovnávám mateřství k peklu, protože si myslím, že to krásné stejně vždycky převáží, i když je člověku úplně nejhůř, pravdou ale je, že spánková deprivace vám opravdu muka může na nějaký čas přivodit.

Skrz sociální sítě a média prolétl asi před dvěma týdny rozhovor s paní, která se už 13 let stará o autistického syna a jeho prvních 8 let se nevyspala. Podle mě jsem si ani z desetiny nesáhla na takové dno, jaké musela zažívat ona, a přesto ty slzy v očích do jisté míry dokážu pochopit. Co už nedokážu pochopit je fakt, jak to dokázala přežít, tak dlouho bez nějaké vidiny zlepšení. Já totiž neustále můžu živit naději, že (ač nevím, jak dlouho bude trvat) je to opravdu jen období. Navíc péče o zdravé miminko se s péčí o to postižené nedá srovnávat. Nicméně, když vám něco prostě ukradne spánek, vezme vám taky do jisté míry nadhled a logické uvažování, začne vám blbnout paměť, jste podráždění, emoce vám lítají nahoru a dolů, a navíc svými spánkovými problémy neustále někoho zatěžujete, abyste si alespoň na chvíli sami trochu ulevili.

Do toho, pokud jste někdo, kdo má nemilosrdného vnitřního kritika jako já, ještě si v těch nejnáročnějších chvílích nezapomenete přisadit. Ke svým klientům jsem se snažila být vždycky laskavá, ale k sobě samotné mi to jde obtížně. Před několika lety ke mně chodil jeden pán, který měl velký sklon k závislostem. Vlastně prošel pravděpodobně všemi, na které byste si vzpomněli. Závislost na alkoholu, lécích, automatech, kouření, adrenalinu. Dlouho jsme spolu pracovali a on se opravdu snažil, ale tu a tam se stalo, že sklouznul zpátky k lékům. Já jsem se snažila při něm vždy stát, a když provinile skláněl hlavu, říkala jsem, ať se na to zkouší dívat jako na proces. Od té doby vždy chodil a říkal, jak moc mu to pomohlo. Nezměnily se jeho životní okolnosti, ale to, jak se na svoji situaci začal dívat. Jako na proces.

Já si na něj nedávno vzpomněla. Strašně jsem se bála dalšího vyčerpání, další úzkosti, dalšího kolapsu. Když přišel, brala jsem to jako selhání. Vyčítala jsem si jednou příliš náročnou procházku, pak zase špatné jídlo a vymýšlela všemožné spouštěče. Pak jsem se na to ale začala prostě jen dívat jinou optikou. Jako na proces. Každé takové vyčerpání mě vždycky naučí něco nového. Poznávám lépe signály, které tomu předchází, učím se šetrněji zacházet se svým tělem, říkat si o pomoc, trénuji meditaci, na kterou jsem nikdy "neměla čas" a vědomě se snažím vnímat víc tady a teď, za poslední měsíce jsem se dozvěděla tolik nových informací. 

Když mi je špatně, hodně mě zúzkostňují myšlenky na to: PROČ? Když se mám tak dobře, když mi nic nechybí. Proč se cítím tolik vyčerpaná.? Myslím, že to, co denně konzumujeme, hraje mnohem větší roli, než jsem si dokázala doposud připouštět. A i když jídlo je samo o sobě také důležité, mám teď na mysli něco jiného. Sociální sítě a nejen ty. Samozřejmě je to jen část skládačky, ale aktuálně máme víc než kdy dřív v historii lidstva přístup k obrovskému množství informací. 

Schválně si projděte svůj Instagram nebo Facebook a zjistěte, co sledujete za profily. Ten můj namátkou obsahuje ty, které se zabývají: zdravou stravou pro děti, dětským spánkem, první pomocí pro děti, slow fashion, Montessori přístupem, cvičením na doma, dětskou fyzioterapií, cestováním s dětmi, přírodní kosmetikou aj. Každý z těchto profilů se snaží, naprosto přirozeně, prezentovat to nejlepší, co zná, co umí, co by se mělo a co naopak nemělo. My máme pak tyto informace v přehnaně koncentrované podobě.

Na výběr máme stovky různých druhů všeho možného od chůviček, hraček, přes obuv, první příkrmy a tak bych mohla pokračovat dál a dál. A to jsem se ještě vůbec nezmínila o tom, že některé matky dokonce na mateřské podnikají, vzdělávají se. Koho někdy u skrolování na sociálních sítích nenapadlo: "Sakra, nedělám něco špatně?"

Všechno je v pořádku, dokud máme konzumaci těchto věcí pod kontrolou. Může se totiž stát, že se dostaneme do stavu, kdy máme tak málo energie, že je těžké myšlenky korigovat a ty nám pak v jisté chvíli začnou přerůstat přes hlavu. Pak nastane problém. My prostě máme informace, my víme, co bychom měli a co neměli, ale protože nejsme stroje, ale rodiče, nelze vše plnit na 100%. Každý "krok vedle" nám může navozovat stres, který si ale vůbec nemusíme uvědomovat. Už jenom to, že se nám někde uvnitř usídlují takové myšlenky a hromadí se a ne vždy jsme schopni si je uvědomit, vytváří stres, který nevidíme, dokud nenabobtná do obřích rozměrů a celý nás neochromí.

V poslední době jsem musela opravdu rapidně omezit čas na sociálních sítích a snažila se zase dostat pod kontrolu svoje myšlenky, které jsem prostě v jednu chvíli přestala ovládat a ony začaly ovládat mě. Chtěla bych vám ale říct, co jsem si musela sama připomenout:

To my rozhodujeme o tom, jaké informace, jaké myšlenky necháme kolovat v našich hlavách, my tvoříme a ovlivňujeme náš život.