Když had svléká starou kůži

Dnes se mi zdál sen, za úplňku je prý dobré si sny pamatovat. Podvědomí nám víc než kdy jindy předává zprávy.

Byl to velice zvláštní sen. Reálný, plný emocí. Jako kdybych nahlédla do paralelního vesmíru, kde ale nejsem šťastná. To uvědomění mě přimělo podívat se na všechno novým pohledem.

Pravdou je, že už delší dobu se potýkám s krizí. Ne vztahovou, i když do určité míry o vztah jde. Ale nejde o druhou osobu, nýbrž o mě samotnou. Těžko se to vysvětluje.

Jak může mít člověk krizi sám se sebou?

Nedává to smysl. Nebo to možná dává smysl až moc. 

Cítím z jedné strany až děsivou vděčnost za moji rodinu, zdraví, lásku, které mám tolik, že bych si ji přála umět ukládat do zásoby a z té druhé mě něco strašně svrbí. Takhle to možná cítí hadi před tím, než začnou svlékat svou starou kůži. Už mi v té mé taky není dobře. Tak se odírám o kamení a doufám, že začne postupně slézat. Nebo už to možná začalo. Těžko říct.

Mám pocit, že jsem se ocitla v nějakém transformačním procesu a potřebuji ČÁST svého života otočit o 180°.

Ale jak to udělat, aby člověk nespálil všechny mosty?

Nebo je potřeba to udělat? Nevím, přijde mi, že v takové situaci jsem poprvé.

Jde pálit bez vedlejších škod?

A potřebuji začít asi právě tady. Tolik toho Dobré mámě dlužím. Zachránila mě z ne jedné depky. Vždycky jsem tady mohla nechat téměř všechno, co mě někdy dlouhé noci trápilo. Unesla to. Teď ale jako kdybych potřebovala s tímhle vztahem něco udělat.

Zatím ještě nevím co. Ale stát na místě nemůžu. To je to nejhorší.

Mám sprostě utéct? Nechat za sebou všechno, co jsem do něj investovala?

Nebo zabojovat za jeho záchranu? Je Dobrá máma stále užitečná? 

Co když je teď moje energie potřeba jinde? Ale kde?

Mám tolik otázek a zatím tak málo odpovědí…

Cítíte taky někdy potřebu udělat něco jinak, ale zároveň jste šťastné s tím, jak to je?

Zní to bláznivě?