Kdo se bojí, nesmí do lesa

Tenhle týden jsem byla poprvé víc jak dvě noci bez dvojčat. Zbyl mi jen ten nejmenší. I když jsem mámou už téměř 6 let, vlastně nevím, jaké to je, mít na starosti "jen jedno" miminko. Bylo to zvláštní.

Víc ticha, míň lásky.

Jako třešničku jsme si v sobotu dali společně s prťousem 8 km v kopcích. Cítila jsem, že si potřebuju vyčistit hlavu, být chvíli sama, zase po dlouhé době slyšet vlastní myšlenky.

Jela jsem na Nakléřovskou výšinu. Mám to tu ráda, především kvůli neskutečnému výhledu na okolní hory. Potřebovala jsem se asi na všechno podívat z výšky, získat nadhled.

A pak jsem se ztratila v lese 😊.

Vydala jsem se přes pole a lesy, po cestě, která tam měla být a nebyla. Docela dlouho jsem se brodila kopřivami a se srnkami jsme se občas polekaly navzájem.

Když jsem tam tak uprostřed toho ticha stála, přemýšlela jsem, proč si intuitivně vybírám nevyšlapané cesty?

Abych si něco dokázala?

Možná.

Mám pocit, že když si člověk zvolí neprobádanou cestu, tak se díky ní může o sobě víc dozvědět. A nejen to, musím být víc tady a teď. Být víc ostražitá. Prostě je to větší dobrodružství 😊.

V pátek na mě zase po delší době přišla nepříjemná úzkost. Ale už to nejsou rozhodně stavy, jako před několika měsíci, spíš je to taková zvláštní lehká vibrace na hrudníku. Dřív mě to děsilo, teď se snažím to brát jako signál. Jsem za něj vděčná, protože se tak můžu dorozumět se svým tělem.

Pravděpodobně mi říká, že je něčeho moc, nebo naopak málo. Když přijde takové varování, přemýšlím: Co negativního se mi honí hlavou? Z čeho mám strach?

A zase jsme u strachu. Úzkost se vás snaží vystrašit, stejně jako mozkomor, o kterém jsem psala minule se z vás snaží vysát radost.

Mě pomáhá se tomu strachu postavit čelem. Před půl rokem bych tenhle den možná proležela v posteli s obavou, že bych měla odpočívat, ale teď je to JINAK. Nejdřív udělám pár dechových cvičení, potom si zkusím uvědomit, co se mi honí hlavou. Na co negativního teď myslím. Když se mi to podaří, většinou to jde logicky přebít. Pak si vzpomenu na to, co mi dělá radost, za co jsem vděčná. Před spaním si poslechnu něco, co mě uklidní. No a taky jsem si naplánovala výlet.

V sobotu jsem tedy vyrazila ven, do lesa, sama. Jestli se mám bát, tak oprávněně, byl můj nový argument.

A nakonec jsem se nebála, možná jen trochu 😊. Udělali jsme si krásný výlet, vykoupali se ve Stříbrném rybníce a užili si ještě poslední den jeden druhého.