Jsme švihnutý, často, hodně, prostě přes čáru
Před pár dny byla neděle, Den matek a já si díky jednomu příspěvku zase připomněla, jak moc vás rodičovský svět pohltí. Jak se začne všechno otáčet kolem toho středobodu, až i vy zůstanete středobodem. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že bych děti nechtěla, neměla, nemohla. A přece je tu tolik těch, kteří třeba nechtějí, nemají nebo nemohou.
Jednou jsem na chvíli poznala osobu, která měla doslova zlomené srdce. Zlomené tak moc, že z toho byla nemoc, tak velká, že nemohla mít děti. A přesto něco z jejího jednání naznačovalo, že je to máma. Že i když je to srdce zlomené, dokáže milovat jinak, mateřsky, bezmezně. Poznala jsem mámu, z jejíhož jednání se nedala vyčíst ani sebemenší láska. Možná, někdy hodně dávno, ji někdo ublížil, nemazlil, nechápal, neposlouchal, nechtěl, nedal pusu, neobjal, neřekl "mám tě moc ráda, protože jsi".
My mámy jsme občas netaktní. Protože rozumějte, jsme pohlceni naším středobodem. Spoustu měsíců, a sakra někdy i let neznáme nic jiného. Mozek nám zatemní mlíko, plínky, růst zubů, výběr vhodných autosedaček, bot, příkrmů, pohádek, výchovných směrů... Můžeme vás nemámy děsit. A já se nedivím, jsme švihnutý, často, hodně, přes čáru. Někdy si stýskáme nad tím, že nás opustily naše bezdětné kamarádky. No, možná bychom v jejich situaci udělaly totéž.
Jenže jsou to dva světy, tak moc rozdílné, že si nerozumíme. I když možná říkáme, že ne, stejně se hodnotíme. Nepřenositelnost. Tady platí ta stoprocentní. Jako kdybychom se kousek po porodu snažily toho prvního světa ještě držet, v domnění, že to zvládneme, vydržíme. Pak nám v nějakém bodě dojde, že to nejde, že tu hranici jsme překročily a není cesty zpět.
Být mámou podle mě neznamená milovat víc, jen trochu jinak. My se to musíme naučit a každá ta láska má jinou formu a jiný tvar. Nikdo není víc, protože je mámou. Rodičovství je volba. Někdy někoho jiného než nás. Nikdo nás neučí, kolik lásky je moc a kolik málo nebo jak má vypadat.
Třeba dávám lásky moc, ale když neexistuje návod?
Myslím, že žijeme ve společnosti, kde se nějak předpokládá, že dva je málo. Kde děti jsou samozřejmostí. Přesto se ale děje něco, co převažuje věci na jinou stranu a normalizuje svět bez dětí. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, spíš se ptám proč? Mám pocit, že někdy je na vině strach, strach z odpovědnosti, ze závazků, strach ze strachu. Ten mám každý den a podvědomě každičkou minutu. Tak ráda bych neměla, ale nejde to. Nebo ta samozřejmost byla jen setrvačností, v které jsme tak dlouho setrvávali?
Někdy mám na krajíčku, včera v autě jsem na děti křičela, tak, až mě samotnou píchlo v uchu. "Maminko, nekřič", zní název jedné knížky, asi o výchově, ale bojím se jí koupit. Už radši nic nečtu, stačí, když si někdy uvědomím, jak moc je to náročný. Z tohohle pohledu se vlastně nedivím, já jsem tam taky stála, v rukách tu moc a rozhodnutí. Stojí to za to? Mně? Jasně? Každýmu? Těžko říct.
Když tohle píšu, sedím ve starém křesle. Ve starém křesle, které pode mnou trochu vrže a ptáci tady zpívají zbytečně moc nahlas. Děti tady možná nebudou tak dlouho spát. Odněkud ke mně doléhají kostelní zvony, nebo to jsou krávy? Starý hrneček s modrými květy, krásně baculatý, že když v něm objímám horkou kávu, dává mi to všechno smysl.
Poskakující kosy na zahradě i poletující okvětní lístky z okolních stromů. Příroda ví, co dělá. Ráda bych si byla jistá, že my to taky víme, ale nějak nad tím poslední dobou pochybuju...