Jak (ne)dopadla má baletní kariéra

Na instagramu, a sociálních sítích obecně, vypadají děti čisté, šťastné a milované. Rodiče jako klidní, veselí a že je s nimi legrace. Jídlo jako bezchybné, chutné a zdravé. Domácnost jako uklizená, bez prachu a jako kdyby tam ani nežily děti. Já vím, kdo by se díval na fotky plné špinavého nádobí, ošklivých beránků, nevykynutého těsta, zapatlaných dětí a ubrečených matek. Všemu tomuhle rozumím, jen mě děsí představa, jak jednou začnou tento svět objevovat moje děti. Chtěla bych, abychom je s manželem vychovali s jejich vlastním názorem a zdravým sebevědomím, aby věděly, že si věci musí zasloužit a někdy je to i pěkná dřina. A teď mi to přijde splnitelné, asi jako že bych někdy uběhla maraton.

To vzdálení od reality, o to víc, podle mě umocňuje fakt, že vidíme pouze výsledek, ale tu dřinu už do fotek přenést nejde. Možná je to jen můj pocit, ale často mám radost a zažívám pocity štěstí, právě u věcí, které něco stojí. A nemluvím teď o penězích, ale o věcech, které stojí nějakou námahu. Donutilo mě to vrátit se ve vzpomínkách do dětských let.

Když mi bylo 6, rodiče usoudili, že ze mě nebude atlet ani závodník, a aby náležitě využili můj potenciál, dali mě na balet. Myslím, že na začátku nemysleli, že mi to vydrží tak dlouho, ale přece, baletu jsem byla věrná až do vysoké školy. A i když jsem to mámě mnohokrát vyčetla, ve skutečnosti jsem jí za to nesmírně vděčná. Jsem jí vděčná za to, že i když to byla dřina a probrečela jsem hodiny a hodiny a hodiny, něco mě ta naučilo. Nic není zadarmo.

Do svých asi 10 let jsem měla tréninky 3x týdně. Jednou do týdne, vždy v pátek, jsme cvičily na zemi. Cvičení na zemi neznamenalo více odpočinku, naopak, 2 hodiny posilování a protahování. Nenáviděla jsem to, byly to 2 hodiny bolesti. Učitelka baletu (Ruska, která si prošla výcvikem, pardon baletní konzervatoří) na nás klečela, když jsme byly v předklonu, vytahovala nám nohy k uším, po minutách jsme musely dřepět na špičkách a nohy jsem zvedaly tolikrát, dokud nás nepálilo celé břicho. A všechno tohle trénování a dřina, byla jednou, maximálně dvakrát do roka, "odměněna" dvěma tanečky mezi gymnastickými závody. Byly jsme taková kulturní vložka, která trvala sotva 10 minut. Stokrát jsem rodiče prosila, že už tam chodit nechci, že mě to nebaví. A máma mi vždycky říkala: "Tak to vydrž ještě chvíli a pak se uvidí."

Nejdříve jsem si říkala, že nikdy nedopustím, aby tohle "týrání", které jsem jako malá zažívala, musely zakusit moje děti. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi přijde jako důležité, aby si také nějakým způsobem zažily pot a dřinu. Snažím se teď trochu rýpnout do té dnešní "liberální výchovy". Možnost volby a respekt k dětem. Obojí je podle mě ohromně důležité, ale co když někdy prostě musíme být jako rodiče tvrdí? Co když se jen bojíme, že když budeme přísní, naše děti nás nebudou mít rádi? Ale nepotřebují cítit někdy místo volnosti také jistotu? Co když jim nechceme jen působit stejné trápení, jako jsme zažívaly samy na sobě? Já si ale pokládám také otázku: Nenaučilo nás to něco? Co nám to dalo do života?

Když mi bylo 11, přešly jsme do Severočeského divadla a všechny ty roky trénování jsem si mohla vybrat tím, že jsem si stoupla na jeviště. Protože jsem ve skutečnosti nikdy neměla na balet talent a potřebné dispozice, mohla jsem si tímto alespoň přičichnout k "prknům, co znamenají svět". Až do mých 23 jsem hrála v několika desítkách představení. Většinou jsem hrála jen "křoví", ale byla jsem součástí baletů, oper, muzikálů, a to se počítalo. Jezdily jsme na zájezdy po Čechách i do Německa. Jednou jsme dokonce vystupovaly v Národním divadle, měla jsem velice důležitou roli. Jako beruška jsem se měla sklouznout z rampy dolů, ale zachytila jsem se nahoře o nějaký hřebík punčochou, visela jsem hlavou dolů, dokud mě někdo nesundal. Kdo ví, jak by se jinak odvíjela má baletní kariéra 😊. Ale každopádně, i tak to byly úžasné roky, na trénincích byla kromě dřiny i legrace, často jsem díky ranním zkouškám a představením nemusela do školy, v divadle jsem si prošla pubertou, vybudovala celoživotní kamarádství, prožívala platonické lásky, bouřila se a pak zase byla vděčná.

Na konci gymplu jsem potkala mého (teď už) manžela. Je sportovcem tělem i duší. Jeho táta je trojnásobný mistr republiky ve sprintu na 100m a jeho máma učitelka tělocviku. Neměl na výběr 😊. Ale díky tomu, i mně, otevřel nové možnosti a za to mu děkuju. Začala jsem více sportovat, přirozeně mi balet postupně přestal dávat, co jsem z něj dlouhou dobu čerpala, touhu se zlepšovat. Tu jsem našla v chození po horách, cestování a z baletního sálu jsem se přesunula do tělocvičny. Když mi bylo 20, najednou můj metabolismus začal fungovat na pomalejší výkon, po letech, kdy jsem se díky dostatku pohybu nemusela hlídat v jídle, jsem musela změnit i jídelníček. Důvod, proč tohle všechno píšu, je ten, že se mi občas stává, že mi lidi říkají, "Závidím ti tvoji postavu!" a "Teda, po dvojčatech vypadáš dobře!". Neříkám, že mi to nelichotí, ale často za tím cítím: "Ta se má!", "To je ale děsně nespravedlivý!" Pravdou je, že jsem od svých 6 let 2-3x týdně cvičila a od té doby jsem prakticky nikdy nepřestala dřít. Mimo balet jsem chodila plavat, cvičila doma, bruslila. Věřte mi, nic není zadarmo, i když to tak někdy může vypadat. Nechlubíme se tím, co nás bolí, raději ukazujeme výsledky.

Jaká by byla moje cesta, kdybych si tenkrát mohla doopravdy vybrat? Nebo mohla? Měla bych něco, co nyní nemám? Nebo naopak, co bych ztratila? Chuť jít si za svými sny, pocit, že když něco opravdu chci, nemusí to být vždy úplně příjemné? Nebo bych se méně řídila svým rozumem a nebyla svázána tolik tím, že se "něco má"?

Co když tím, že dáme dětem ve všem možnost se rozhodnout, je připravujeme o budoucí cílevědomost? Má dospělý člověk vždy možnost volby? Nemusí také někdy ustoupit a čelit nepříjemnostem? Když dáme dětem ve všem prostor a šanci dělat jen to, co chtějí, nekomplikujeme jim tím jejich budoucí dospělé životy? Nebo jsme naopak naší výchovou svázáni a bojíme se dělat to, co opravdu chceme? Jsme zvyklí, že za nás někdo rozhoduje, a tak máme problém rozlišit, co chceme my samy? Stačí, když naučíme děti, aby byly prostě odpovědné za svá rozhodnutí?

Spousta otázek, na které není jasná odpověď. Proto nejsem zastánce určitého výchovného směru, který říká, dělejte s dětmi to a to už zase ne. Jsou to všechno jen nálepky, návody, rady, tipy, které v sobě obnáší zkušenosti ostatních, ale ne naše. A stejně jako se hipsteři, kteří šli původně proti proudu, stali  vlastně takovým mainstreamem, tak i liberální výchova už byla tolikrát "překroucena", že od původní myšlenky je vzdálená na míle daleko. Chci tím vším jen ukázat, že za každým naším krokem a rozhodnutím, mohou být desítky, stovky otázek. Myslím, že z části se můžeme tomuto věčnému pochybování vyhnout tím, že si přestaneme foukat bolístky z minulosti a přijmeme odpovědnost, že budeme následovat svou intuici, že budeme přemýšlet nad tím, co dětem říkáme a co samy děláme, protože nás zrcadlí, ve všem a neustále. Myslím si, že čím více se budeme řídit samy sebou, tím méně budeme pochybovat.

A taky, jsem teď tady, se všemi svými křivdami, tím, co se nepovedlo, ale taky se všemi výhrami, s mým životním postojem, že "co tě nezabije, to tě posílí", s mými zkušenostmi a pozitivním pohledem na svět. Pokud naše rány nejsou moc velké, přikláním se k tomu, obraťme list. Snažím se dívat dopředu, na to, co můžu udělat pro svoje děti teď. Zároveň s tím, jim nechci odstraňovat všechny překážky z cesty, ale být s nimi, když je budou překonávat, potkají jich totiž spousty. Teprve se jako máma učím a každý den si to musím připomínat. Nemáme to totiž jako mámy vůbec lehké 😊.

No a nakonec...člověk si má prý dávat i vzdálené cíle, které mu ve skutečnosti přijdou jako těžko dosažitelné, a tak si přeju, abych jako máma dokázala svým dětem naslouchat, ale tak nějak opravdově, s otevřeným srdcem, a ve chvílích, kdy to je potřeba, pro ně byla jistotou. Přeju si, abych uměla říkat NE pevně, ale laskavě. Přeju si, aby moje děti věděly, že je miluju nade všechno na světě...