Děti nezlobí

Mámy, věřme tomu, že jsme silné a budeme. Na svých bedrech toho totiž nosíme spoustu. Strach i radost, štěstí i starost. Vše, co dnes bude napsáno, je podepsáno láskou. Mějte to na paměti i na srdci, až budete večer zpytovat své svědomí, že jste jako mámy selhaly. Všechny uvnitř sebe selháváme, každý den a ráno se znovu probouzíme s přáním být lepší mámy. Jsme dobré mámy. Nosme tuto myšlenku stále u sebe. Já tomu věřím.

Kňourání. Je to podle mě ten nejpříšernější zvuk, který může dítě, jakákoliv živá bytost, vydávat. Je to horší než pláč, řev, dokonce i než hysterický záchvat na veřejnosti. Je to vyčerpávající, vysávající energii a když to začne, máte pocit, že už to neskončí. Dost se divím, že kňourání nepoužívali jako mučicí nástroj v dobách středověku. Nebo to děti nekňouraly? Asi ne, jinak by vedle kleští na stahování nehtů a španělských bot bylo na expozicích útrpného práva vystavené také vycpané batole se zkřiveným výrazem, prstem namířeným někam bůhvíkam a u něj by stála cedule:

Ukňourané batole - Tento mučicí nástroj se s oblibou používal na vydírání rodičů a ostatních pečujících osob. Kňourání neboli kňučení mělo podobu eeee---ňňň---mmmmm--e-e-e--ehe---ehe. Občas ho mohl doplnit také pláč, dupání nohama a tahání za různé části oblečení. Pokud jste chtěli z mučené osoby dostat požadovanou věc opravdu rychle, stačilo přidat jedno batole navíc. Výsledek byl zaručený. Mučená osoba se zoufale podrobila všemu do několika minut.

Vedlejší efekt jinak tak poklidné mateřské dovolené. Tedy, až na ten věčný nepořádek, špinavé oblečení, že nikdy nikam nepřijdete včas, hodiny strávené uspáváním vašich dětí, téměř žádný společenský život, neustálé vaření, uklízení, vaření, přebalování, poslouchání toho, že vaše dítě ještě nechodí na nočník a přebalování. Jo a málem bych zapomněla na ty hektolitry nedopitého studeného kafe.

Asi čekáte, že teď přijde ta pozitivní část, ta část, kdy vám napíšu, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být líp. Události posledních dní málem přispěly k tomu, že tenhle kousek chyběl. Tedy spíše, než události to byla souhra několika věcí - návratu z dovolené, vyšinutých ženských hormonů a jak už jsem zmínila na začátku, toho, že si moji kluci začínají vynucovat, co ONI právě uznají za vhodné.

Nevím, možná v nějakých jiných dimenzích nebo rodinách, kde se používají zázračné nevýchovné techniky, děti nekňourají, nevztekají se, nemlátí se. Já jsem ale přesvědčená, že průměrné dítě obyčejných průměrných rodičů se někdy vzteká (celkem často). A taky, že takové průměrné mámě občas (celkem často) pěkně rupnou nervy. Těm z vás, co třeba nemáte děti, prozradím takové tajemství. Mezi trpělivostí a rupnutím nervů je na mateřské "dovolené" velice, ale velice tenká hranice. Skoro bych řekla, že to není ani tak hranice, jako spíš mořský břeh, který každou chvíli vyplivne nějakou vlnu.

Mezi dětmi a rodiči, mámami obzvlášť, vznikají třecí plochy. Úplně jednoduše ve chvílích, kdy se střetávají jejich zájmy. Dítě si chce hrát na pískovišti, máma potřebuje jít vařit oběd. Dítě chce zdolávat překážky v podobě vysokého nábytku, máma se bojí, že si dítě rozbije hlavu. Dítě si chce bramborovou kaší namalovat obrázek, máma nechce bramborovou kaší namalovat obrázek. A tak.

Opravdu poctivě se snažím moje děti chápat. Často se pokouším dívat na situace z jejich perspektivy, občas sedím tam dole a každý každičký den si opakuji, že malé děti nezlobí. Skoro. Ne, opravdu ne, jen většinu času zkoumají svět a vynucují si naši pozornost. Všemi možnými i nemožnými způsoby nás žádají, abychom si jich všimly, abychom je mazlily, abychom je milovaly. To je všechno. Možná si říkáte, že je to moc jednoduché. Ha! A kdo má všechno to vynucování pozornosti vydržet?

Přece opravdu silné ženy! Super ženy! Super mámy! Mámy, co se nezlobí nebo...?

Nebo úplně obyčejné mámy, co ale v první řadě dokážou myslet na sebe? Není v tom nic sobeckého, naopak. Znáte přece tu instrukci s kyslíkovou maskou v letadle. Nejdříve si ji nasadí dospělý, pak až se postará o dítě. To, že si naše děti budou vynucovat věci a pozornost, je naprosto přirozené. Když to budeme neustále potlačovat, podaří se nám je sice vycvičit jako opičky, ale už nebudou dělat to, co samy chtějí. Prostě na to zapomenou.

Místo hledání způsobů, jak děti dobře zpacifikovat, hledám způsoby, jak jim věnovat maximum pozornosti. Snažím se nacházet čas a zdroje, ze kterých na to sbírám sílu a zároveň se zkouším obrnit v situacích, kdy jim nemůžu a nechci dát, na co si vzpomenou. Někdy se mi to daří víc a někdy zase vůbec. Někdy se společně smějeme, až mě bolí břicho, a někdy mě přepadnou slzy z vyčerpání. Každý den se snažím o balancování zájmů mých a zájmů mých dětí.

Na výchovu potřebujeme sílu a tu musíme někde čerpat. V angličtině se používá jedno slovo, jde o "coping". Znamená umět si poradit, vypořádat se s mimořádně obtížnou situací, stačit na neobvykle těžký úkol. V souvislosti s copingem se mluví o  vyrovnávacích (coping) strategiích. Tyto strategie používáme v případě, že jsme vystaveni velkému stresu, krizovým situacím. Ne snad, že by výchova malého dítěte musela vždy vyústit v krizi, ale myslím, že s určitou mírou stresu se prostě potýkáme. Když vše hodně zjednoduším mezi copingové strategie patří vrozené mechanismy, které máme dány přírodou a strategie vědomé, které se nám osvědčily, jsou užitečné a zdravé. Takové malé strategie používáme často, i když si to mnohdy ani neuvědomujeme. Jdeme s kamarádkou na kafe, když se pohádáme s partnerem nebo si jdeme zacvičit, když máme stres v práci. Ve chvíli, kdy se nám narodí miminko, často musíme hledat jiné, které přizpůsobíme naší současné situaci a našim možnostem. A je skvělé, když o nich víme a dokážeme je v pravou chvíli cíleně použít.

Víte, jaké věci vám pomáhají získat sílu?

Jak by vypadal váš kufřík první a poslední záchrany 😊?

Tohle je část toho mého:

Příroda. TA čistá, téměř bez lidí. TA zelená, která uklidňuje oči. TA modrá, co očišťuje duši.

Káva (horká).

Psaní.

Jízda v autě, kdy moje děti nevydají ani hlásku, se zaujetím pozorují svět, který utíká okolo nich.

Když můžu všechno říct.

Slzy.

Smích.

Víno, ta troška, po které vám ztěžknou nohy i hlava, a přesto je pak všechno trochu lehčí.

Obětí, to, ve kterém je plno lásky...

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994. Pro vaše zdraví. ISBN 80-7169-121-6.

VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0212-7.