A není to málo?

Prodali jsme auto a za utržené peníze jsme odjeli na 3 měsíce znovu do Španělska.

"A vy tam jedete pracovně?"

"Ani ne."

"A co tam teda budete dělat?"

No. Objevovat nekonečné krásy místních hor, jíst ryby a zeleninu, co má chuť jako zelenina a ovoce, co má chuť jako ovoce, stěžovat si na počasí a pak vy*írat s fotkama v plavkách, až v Čechách bude 5 stupňů a tady 25, chodit po horách, povídat si o vzniku vesmíru, dělat plány do budoucna, jakože lovit ryby, bojovat opravdu, ošetřovat tržný rány, mluvit spolu, okukovat cizí baráky, hrát deskový hry a ping pong, desetkrát denně se rozčílit z toho, že děti jsou jenom děti a že je tu máme na krku celej boží den, v deset konečně otevřít víno a poděkovat za to, že je máme, objíždět skateparky, jíst zmrzlinu, opětovat španělský úsměvy, otužovat se v moři, vstávat v devět, uznale projíždět každou neděli kolem zavřených supermarketů, učit se nepospíchat, číst si, poslouchat donekonečna Pána prstenů, stavět hrady z písku a NIC nemuset.

"A to je všechno?"

"Jo."

"A není to málo?"

Občas projíždím sociální sítě a vlastně mě to taky napadne. Jako kdyby se náš život tady na chvíli zastavil a všem ostatním pokračoval tím "správným" směrem. A mně naskočí myšlenka našeho výkonového světa. "Je to dost?"

A je to snad opravdu málo trávit kvalitní čas se svým partnerem, dětmi, chvíli se nikam nehonit a užívat si jeden druhého? 

Občas je těžké nevnímat hlasy, které říkají, co bychom měli nebo naopak. Ale víte co? Život se nepíše podle scénáře sociálních sítí, kde to občas vypadá jako dokonalá pohádka. Je o přítomnosti. A právě tady si ji uvědomuju.

Už když to píšu, zní mi to jako děsnej patos a to poslední, co chci, je vyvolávat ve vás další dotěrnej pocit, že u nás je vše dokonalý a zalitý španělským sluncem. I tady se rozčílím několikrát za den, děti nás neposlouchají a máme tu z nich občas po celém dni hlavu jak pátrací balon, taky se někdy vzbudím se špatnou náladou a v něčem se jednoduše neshodneme.

Ale teď a tady je to pro nás ta nejsmysluplnější věc na světě. Být jen spolu, Je to taková naše investice. Do budoucna. Klukům od září začíná povinná školní docházka, a i když bychom moc chtěli cestovat i dál, víme, že už nikdy to nebude takhle jednoduché.

Za chvíli jejich drobné hlavičky začnou zaplavovat nové informace. A už nebudou jen ze světa fantasy. Elfy nahradí čísla, draky písmena a jejich magický svět se bude muset chtě nechtě uskromnit. I nás nahradí paní učitelky a trenéři různých kroužků, za chvíli už se nebudou chtít objímat a pusa začne být sprosté slovo. 

I když je to tedy náročné, snažím se uklidnit svojí podnikavou povahu, ne, vážně nám tady nic neuniká, naopak. Ten společný čas ukládám do pomyslné schránky, kterou budu odemykat pokaždé, až mi jednou bude smutno po jejich vytrvalém "mami, mami, mami".