A mámy zase brečí v koutě

25.05.2020

Nejsem ani psycholog, ani psychiatr, pedagog či výchovný poradce, jsem máma dvou malých dětí a jsem taky sociální pracovnice, ale o tom až později. Tak tedy, jsem máma a kdybych přišla do ordinace paní psycholožky s výchovným problémem mého dítěte a ona mi ve dveřích řekla: "...ale vás jsem se na nic neptala!", vím naprosto jistě, že bych se automaticky postavila do opozice. I přesto, že se mě opravdu na nic neptala, asi bych moc neposlouchala, co se mi snaží říct, v hlavě by se mi totiž rodila moje obhajoba. Tím v žádném případě nechci znevažovat celoživotní práci paní doktorky Lidmily Pekařové. Dle recenzí napsala úspěšnou knihu a určitě pomohla mnoha rodičům, aby se jim s dětmi žilo lépe. Reaguji na rozhovor, který dala pro DVTV (25. 5. 2020), protože přesně to, jak své názory prezentuje, je důvodem, proč vznikl tenhle blog. Opět nás to má utvrdit v tom, že jako mámy něco děláme špatně. A jestli děláme? Pojďme to říkat jinak, s úctou a pochopením. Hledejme a neobviňujme.

Trochu mě to zdvihlo ze židle. Nejen mě, samotný rozhovor vyvolal řadu ohlasů, ale vesměs pozitivních. Největší úspěch sklidila paní doktorka u bezdětných "odborníků" z veřejnosti. Přidali se i rodiče, kteří své děti, podle jejich názoru, vychovali správně, prostě s povinnostmi. A mámy, o kterých tu byla řeč? Promiňte, ale zase někde pláčou v koutě, protože se po nich někdo vozí. "Ale paní psycholožka přece matky obhajuje, tak co se vztekaj? Říká jim, jak nebýt doma za služky", zní odpověď na nevoli těch málo matek, co si dovolily říct svůj názor. Taky mi jeden dovolte...

Ve své podstatě s ní souhlasím v tom, že by děti měly mít doma povinnosti. Je to čistě moje hypotéza, ale skoro bych řekla, že ať už se zeptáte kterékoliv bezdětné ženy, také vám to potvrdí. Ano, děti by měly mít svoje povinnosti. A stejně tak, když se zeptáte ženy, která je těhotná, nebo má malé miminko, jak by chtěla, aby to vypadalo za 4, 5 či 8 let? Myslíte si, že vám některá žena odpoví, že chce být vyčerpaným otrokem svých špatně vychovaných dětí? Těžko. Kde je tedy zakopaný pes?

Když se ženě narodí miminko, všechno se změní. Najednou je na ní stoprocentně závislý malý uzlíček, co nic nezvládne bez její pomoci. A tak máma obětuje téměř všechen čas svému novorozenému miminku. Kojí ho, přebaluje, koupe, obléká a svléká, uspává a mazlí. "Nemá čas na sebe, neboť péče o miminko vyčerpává všechny její síly. Ztrácí svou identitu, přichází o místa, na něž je zvyklá, v některých případech i o práci, volný čas, některé přátelé a osobní svobodu. Cítí se vyčerpaná, protože je však zvyklá se postarat o své emoční zázemí, nenapadne ji v tomto smyslu požádat o pomoc," píše ve své knize Mateřství a setkání s vlastním stínem terapeutka Laura Gutmanová. A jak miminko roste, potřebuje méně a méně péče, všechno jde ale postupně, nenápadně.

Určitě znáte ten pokus s chudákem žábou. Hoďte žábu do vroucí vody, její instinkt přežití ji zachrání, odrazí se z hrnce a vyskočí. Dejte ji ale do hrnce se studenou vodou a zapněte pod ní sporák, žába si nevšimne, že se voda zahřívá a když dojde k bodu varu, prostě se uvaří. A tak mámy, možná jsme trochu jako ty žáby.

Když jsem chodila do práce, s mým manželem jsme se částečně o domácí práce dělili. On chodil do práce, já taky, on nosil domů peníze, já taky. Když byl doma dřív než já, uklidil kuchyň, zametl, umyl nádobí. Teď jsem už téměř dva roky doma, přirozeně (pro mě) jsem s tím převzala i většinu domácích prací. Manžel přijde po celém dni z práce domů a ráda mu připravím večeři. Mezitím co pracuje, já vyperu, doma poklidím a něco navařím. To ovšem neznamená, že by si neodnesl talíř od stolu nebo si sám nepřipravil snídani, ale úklid a starost o domácnost jsem vzala hlavně na sebe. Jsem teď v polovině mé rodičovské dovolené a spoustu věcí mám už zautomatizovaných, za další rok a půl? Vím, že bude těžší znovu domácnost rozdělit. Mým klukům je 18 měsíců, to už víte, taky víte, že si dělají, co chtějí, protože je moc věcí netrápí. To se taky odráží na jejich domácích povinnostech, asi vám je jasné, že jich ještě moc nemají. Je dobrá hra vyndávat prádlo z pračky a vybalovat s mámou nákup, je fajn občas vyhodit plínku a dětským smetáčkem dělat, jakože zametám. Ale tím zatím seznam končí.

Protože mě zajímala kniha paní doktorky Pekařové, nahlédla jsem do ní. Možná jsem příliš ovlivněná knihami, které čtu teď, které se snaží o pochopení žen, jsou citlivé a píšou o ženské intuici. Když jsem ji otevřela, bylo to trochu jako otevřít manuál k domácímu spotřebiči. "Dítě si chce hrát a chce podat další hračku. Máma souhlasí, ale předtím zahájí společný úklid toho, s čím si hrálo doposud. Nikdy nepřidá k rozházeným předmětům další...My dospělí jen podáváme do ruček díly stavebnice, postrkujeme auto k úklidu, srovnáváme leporela a taktně je nasměrujeme do skříňky, kam už je BATOLE vkládá samo." Paní doktorka se v knize pokouší vžívat do dětí. "Dospělý, který si umí hrát, obvykle nemá zlobící dítě. To, čemu se zlobení říká, jsou jen dětské výkřiky "nemám co dělat", "nudím se", "chci si hrát". Dítě si ještě neumí postěžovat...a dospělý svět mu nerozumí." Souhlasím, ale zoufale mi tu chybí pochopení a ocenění rodičů, kteří totiž, dle paní Pekařové, dělají téměř všechno špatně. Ne, rodičovství není lehká cesta, nikdo nás na ni ve skutečnosti nepřipravoval. Kdybych knihu četla bezdětná, asi bych si řekla, skvělé, když budu praktikovat všechny rady paní doktorky, budeme spokojená rodina a budu mít poslušné a správně vychované dítě, ale je tady jedna věc. REALITA. Vzpomínáte na ty dny, ne všední, ne víkendy, prostě TY dny, ta drtivá každodennost...

Nechci, aby to vyznělo jako výmluvy. Pokud chceme naše děti zapojovat do domácích prací a vychovat z nich zodpovědné jedince, je to jednak o velké všímavosti, o tom poznat, kdy už věc či situaci naše dítě zvládne a také o trpělivosti. Sama si teď uvědomuji, kolik věcí už by mohli moji kluci zvládnout, že uklízet hračky bychom měli společně, že není třeba jim vše desetkrát opakovat. Takže ano, děláme si to samy, svojí nevšímavostí, netrpělivostí a tím, že chceme mít vše dokonalé a uklizené. Tím, že si o dětech myslíme, že jsou malé a neschopné, že jim včas nedáváme zodpovědnost.

Doktorka Pekařová v rozhovoru uvádí příklad, dítě nastrojí na stůl 4 rohlíky a sýr s tím, že připravilo večeři a maminka místo aby poděkovala, nadává, že je to stejně špatně, že je bordel a tak dál. Měla by být ráda a ocenit, že o ní někdo začal pečovat. Paní doktorka ale podle mého názoru dělá to samé. Máma chce většinou taky dobře vychovat své dítě. Snaží se, dělá první poslední, no a někde se to zvrtne. Kde je pochopení, ocenění: "Vidím, že se snažíte, že chcete pro vaši rodinu to nejlepší, ale vidím, že se vám to vymklo z rukou, nemám pravdu? Co myslíte, že by s tím šlo udělat?" Já nevím, asi bych chtěla slyšet tohle, než "Vás jsem se na nic neptala."

Abyste věděly, není to můj výmysl. Jak jsem psala na začátku, jsem sociální pracovnice. 5 let mě na vysoké škole učili profesionalitě. Díky několika opravdu skvělým učitelům, jsem dostala kvalitní základ pro to, jak jednat s lidmi. Nejen teoretický, ale i praktický, na modelových situacích jsme se učili, jak začít s klientem schůzku, jak se představit, kam se posadit, jak poslouchat, naslouchat, nehodnotit a taky jak oceňovat. Nechci, aby to vyznělo, že míchám hrušky s jabkama, sociální pracovnice není psycholog. Nejsem, ale úcta ke klientovi by se měla prolínat napříč všemi humanitními obory. Na škole pro nás byla základem kniha Ivana Úlehly, Umění pomáhat, taková malá bible sociálních pracovníků, protože utváří hranice mezi profesionálním pomáháním a běžnou pomocí (mimochodem autor knihy je psycholog a psychoterapeut).

Pokud tedy přijde do ordinace psychologa matka s výchovným problémem svého dítěte, problém má máma, ne to dítě. Dítě sice možná neposlouchá, bije druhé děti nebo chodí za školu, tomu dítěti je to ale úplně jedno. Máma se rozhodne, že navštíví odbornou pomoc. Ona má problém, je tedy klientem. A dle doktora Úlehly bychom na začátku měli klienta umět hlavně pochopit. "Klient, když se ocitne u pracovníka, je ve zvláštní, často neznámé či těžko srozumitelné situaci. Můžete klientovi tuto těžkost usnadnit - oceněním všeho, co se mu až doposud zdařilo, potvrzením, že jeho těžkostem rozumíte a berete je vážně. Klienti jsou velmi citliví...Oč jsou citlivější, o to důležitější je chválit. Klienti, kteří nejsou zvyklí, aby je někdo chválil, nejspíše budou mít potřebu, aby je někdo ocenil. Smysl ocenění tkví v tom, že pomůže klientovi cítit se dobře." Taková uštvaná máma, co dělá doma služku, se asi bude setkávat spíše s nepochopením, nemyslíte? Od manžela možná slyší: "Prosim tě, na co si pořád stěžuješ." Od dětí pak: "Tohle dělat nebudu, dej mi pokoj, já se o nic neprosil." A od odborníka, od kterého očekává pomoc: "Vy mlčte."

Tak jsem se rozhodla nemlčet. Nejen za mámy, které si nevšimly, že se pod nimi vaří voda, ale za všechny mámy. Nejsme ani méněcenné, ani nepotřebujeme vědět, jak vychovat naše děti. Potřebujeme vědět, že jsme samy důležité, že záleží na našich hodnotách, snech, na tom, co chceme. Když budeme respektovat samy sebe, své pocity a potřeby, nebudeme dělat ani služky, ani se nebudeme podřizovat našim dětem. Budeme umět říkat ne a naopak, říkat si o to, co chceme, co potřebujeme. Máma, která umí vyslechnout své potřeby, možná bude pečlivěji lpět na povinnostech okolních členů rodiny, protože má také své zájmy a koníčky. Pak bude sama hledat, jak učit své děti větší samostatnosti, bude také schopna svým dětem více rozumět a nechávat je nést následky za svá jednání.

Tak vás mámy prosím, nemlčte. Je to v zájmu nás všech.

GUTMAN, Laura. Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem: životní krize a emocionální revoluce. Praha: Maitrea, 2013. ISBN 978-80-87249-46-8.

PEKAŘOVÁ, Lidmila. Jak žít a nezbláznit se: [psychologie dítěte od předškolního věku do dospělosti]. Olomouc: Poznání, 2006. ISBN 80-86606-49-X.

ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-85850-69-9.